Acer Aspire S7 11,6": jedinečný malý dotykáč (recenze)

Acer Aspire S7 se prodává ve dvou provedeních – ve větším 13,3", které jsme již na Cnews.cz testovali, a v menším s 11,6“ displejem, které jsme vyzkoušeli nyní. V podstatě se liší jen velikostí, oba modely se nabízí ve dvou výbavou totožných provedeních, které mají stejný procesor, paměť, disk i grafiku. Ačkoliv větší model je velmi tenký a lehký a tudíž maximálně mobilní, menší provedení dotahuje mobilitu ještě dál – v podstatě se velikostí i tloušťkou přibližuje tabletům. Jeho tloušťka v nejširším místě činí jen 12,2 mm (například iPad má 9,3 mm, většina tabletů okolo 10 mm) a jeho hmotnost je úchvatných 1,04 kg.

 

Samozřejmě toto tenké provedení má stejně jako 13,3“ model řadu různých omezení, tím nejvýznamnějším je klávesnice s takřka neexistujícím zdvihem, pocit při psaní je skoro stejný jako u membránových klávesnic – je nutné si na to zvyknout. Druhým, stejně významným omezením, je baterie s velmi nízkou kapacitou. Větší model má tak tak přijatelných 38 Wh, menší jen 28 Wh. Přitom baterie zabírá více než polovinu základny notebooku, což je velmi dobře vidět po sundání spodního krytu; větší byste dovnitř už nedostali. Pro vnitřnosti notebooku tak zbývá jen minimum prostoru.

O to neuvěřitelnější je fakt, že testované provedení má procesor Core i7 3517U s maximální frekvencí až 3 GHz, 4 GB RAM, 256GB SSD disk, který dosahuje velmi vysokých hodnot zápisu i čtení, a to všechno S7 dokáže uchladit. Toto doplňuje dotykový displej IPS s full HD rozlišení – je to stejné jako u třináctky. Rozdíl v ceně mezi velikostmi je vždy 2 500 Kč a v nabídce jsou od každého modelu dvě provedení, které se liší cenou o pět tisíc. Základní S7 11,6“ tedy pořídíte za 32 500 Kč (Core i5, 128 GB SSD), nejdražší 13,3“ pak za 40 tisíc.

 

Dva zásadní rozdíly

Tělo malého notebooku je takřka shodné s tím větším, rozdíl je však ve víku – to už není pokryté sklem, ale leštěným hliníkem. Pokud jde o otisky prstů, je to jistě praktičtější, vzhledově však skelné provedení s bílým podkladem korespondovalo více se spodní stranou notebooku, která je bílá. Takto jsou nahoře a dole odlišné materiály. Klávesnice, resp. její okolí, je rovněž hliníkové, ovšem povrchové zpracování je odlišné. Stejně tak se hliník nachází okolo displeje, který je celý včetně okrajů překryt Gorilla Glassem.

 

Notebook je velmi pevný i přes své tenké provedení, a to včetně displeje, který je vzhledem k základně relativně tlustý. Nikde nic nevrže, neskřípe, a to ani v kloubech displeje. Zkrátka provedení na jedničku. Trošku jen vadí ostré okraje základny, ale díky tomu, že je notebook velmi malý a tenký, neřežou vás tyto okraje do zápěstí, ale jen trochu do bříšek na dlani, kde to tak nevadí. Stejně však nevidím důvod, proč je Acer přece jen trochu nezaoblil.

 

Stejně jako u třináctky mají klouby displeje dvě tuhosti. Při otvírání zhruba do kolmé polohy jsou klouby měkčí, abyste mohli displej otevřít jednou rukou, po přechodu této hraniční polohy klouby výrazně ztuhnou a dál už to jde stěží. Proč? Aby vám displej při práci s dotyky neujížděl vzad. A funguje to perfektně. Je to výrazný rozdíl oproti W510, kde se tablet po připojení ke klávesnici přece je trochu „viklá“. Mimochodem, oproti většímu modelu není možné vyklopit displej zcela vzad do roviny, ale jen zhruba do úhlu 160 stupňů.

 

Nízká klávesnice s kompromisy

Menší model má stejnou klávesnici jako ten větší, díky menšímu tělu je však roztáhnuta od kraje do kraje. Chybí jí horní řada funkčních kláves, což se na první pohled zdá jako zbytečná úspora místa, když mezi klávesnicí a displejem je místo na další dvě řady. Důvod je prostý – toto je místo, kde se schovává hardware a dva minivětráčky a klávesnice by v tomto tenkém provedení příliš zasahovala do prostoru, kam se toto všecko muselo nacpat. Pokud se podíváte pod kryt, bude vám jasno, že toho místa je skutečně minimum.

 
 

Chybějící horní řada má ovšem neblahé důsledky na ergonomii. Pokud jste totiž naučeni ovládat počítač klávesovými zkratkami jako já, budou vám Efka chybět. Jsou sice dostupná přes FN na číselných klávesách, ale pokud používáte F2 pro přejmenování, F7 pro vytvoření složky (Total Commander, Free Commander), F5 pro refresh prohlížeči, Alt F4 pro zavírání programů či F11 pro fullscreen, pak musíte ke všemu mačkat ještě Fn. A to chce zvyk.

Ke klávesnici lze ale mít i další výhrady. Když pominu nízký zdvih, s nímž se naučíte existovat, je to rozložení. Chybějící pravý Alt, který musíte nahrazovat stiskem Ctrl + levý Alt (důležité pro psaní krát, zavináče či zpětného lomítka), Delete místo pravého Altu, malé kurzorové šipky, Insert přes Fn kdesi u Enteru, malý CapsLock a středník vedle něj – a tak bych mohl pokračovat. Na to všechno se dá zvyknout, jenže problém nastává, když používáte současně klasickou externí klávesnici, kde je všechno na správném místě. Při přechodech mi vždy trvalo, než jsem se přeorientoval.

Svítí. Nesvítí. Svítí…

Klávesnice je podsvícena, a to velmi dobře – když je v místnosti tma, vidíte jak písmena a číslice, tak i okraje kláves, je to velmi efektní a praktické. Podsvícení má dvě úrovně, takže se umí přizpůsobit lépe okolnímu světlu. Na druhou stranu pokud je v místnosti jen šero, pak podsvícení spíše škodí, než pomáhá; snižuje totiž kontrast šedých popisků proti stříbrnému okolí. Navíc se podsvícení často aktivuje samo, aniž byste to potřebovali – chová se poněkud nedeterministicky.

 

Nejdříve jsem měl za to, že využívá čidla automatického jasu displeje – když je tma, zapne se a naopak. Jenže někdy klávesy svítily i za jasného dne a ve tmě se naopak nezapnuly. Někdy se podsvícení zapnulo ve chvíli, kdy jsem místo šudlání po displeji začal psát. A někdy zase bylo aktivní po zapnutí, i když okolní světlo bylo dostatečné. Zkrátka na systém tohoto chování jsem nepřišel. Navíc tlačítka pro změnu podsvícení jsou na U/I, takže pokud je tma a chcete podsvícení zapnout, musíte poslepu – a často jsem místo podsvícení vypínal zvuk (Z) nebo otáčel obrazovku displeje (O).

 

Pod klávesnicí se nachází multidotykový clickpad, který je poměrově zmenšen oproti větší S7 a tudíž nabízí o poznání menší plochu. Na bezproblémové ovládání to ale stačí, trochu ale vadí mírné zpoždění, které clickpad má, a to jak při rozjezdu ukazatele myší, tak při jeho zastavení. Často se mi stávalo, že jsem objekt, na který jsem se chtěl trefit, minul – jednoduše jsem ho přejel. Díky dotykovému displeji jsem ale služeb clickpadu ale využíval jen zřídka, častokrát bylo jednodušší přejet prstem po displeji nebo na správné místo ukázat – a to i v desktopu, a to i přes vysoké rozlišení displeje, které činí fonty a objekty na desktopu titěrnými.

Skvělé metro, horší desktop

A tady se dostáváme k hlavní výhodě S7 – full HD displej. Má ho jak třináctka, tak jedenáctka a zejména na jedenáctce je to věc téměř nevídaná. Nabízí ho jen Sony Vaio Duo 11, což není klasický notebook, a Asus Taichi21, který má displeje dva a nachází se někde na pomezí mezi tabletem a notebookem. Jinak výrobci v této kategorii nabízí jen HD ready, což je na druhou stranu na jedenáctku naprosto v pohodě.

 

V Metru a aplikacích pro něj napsaný je full HD jasnou výhodou, tyto aplikace běží ve fullscreenu a dokážou se různému rozlišení a dpi snadno přizpůsobit, díky čemuž vyšší rozlišení znamená jemnější zobrazení. Problémem je ale desktop. Takto vysoké rozlišení na tak malém displeji naprosto znemožňuje používat desktop v běžném dpi, vše je tak titěrné, že texty jsou takřka nečitelné. Zvýšené dpi (u mne na 150%) problém řeší jen částečně, protože jinému dpi se aplikace nedokážou zpravila přizpůsobit. Některé zvětší jen fonty a vše ostatní se rozpadne (Firefox), některé zvětší vše správně, ale fonty se rozmažou (Free Commander), některé neudělají nic.

 

Toto byl bohužel problém Windows 7 a je to totožný problém ve Windows 8. Zatímco Macbooky s Retinou si s tímto snadno poradí, Okna nikoliv. Musíte si tedy zvyknout na to, že dekstopové aplikace budou škaredé a k tomu ještě tu není Aero, které ve Windows 7 dojem z desktopu značně zlepšovalo. A bohužel bez desktopu se stále ještě při seriozní práci ve W8 neobejdete. Na dotykový Explorer se zvyká snadno, ale Office jsou stále ještě desktopové (Microsoft hodně sází na webové aplikace Office 365, ale ty vyžadují předplatné), programy pro úpravu fotek nebo file managery nevyjímaje. Za toto všechno ale Acer nemůže, je to zkrátka chyba Windows a s ní se holt musíme naučit žít.

 

Displej je samozřejmě typu IPS, takže jsou zaručeny velmi dobré pozorovací úhly. LED podsvícení je dokonce tak silné, že jsem maximální úroveň nikdy nepoužil. Naopak bych ocenil možnost stáhnout jas ještě o kousek dolů, což by se hodilo při noční práci nebo sledování filmů (vlastnost všech notebooků Acer). Stejně jako na větším modelu i zde je podsvícení displeje nerovnoměrné, jsou zde jasně patrné drobné flíčky v dolních rozích a naopak jasně viditelný světlejší pruh při horním okraji. Doteková vrstva funguje bez problému a Gorilla Glass na sobě nechává minimum otisků, takže jsem za celou dobu displej nečistil.

Portů málo, ale stačí

Notebook je vybaven jen základními porty, a sice dvěma USB 3.0, na každé straně jeden, což je celkem praktické. Vzhledem k tomu, že k počítači je standardně dodávána Bluetooth myš, nezabere vám adaptér myši ani jeden a jsou oba volné pro flash disk nebo pro tiskárnu (které dnes jsou navíc často WiFi). Navíc myš s dotykovým displejem v podstatě nepotřebujete, osobně jsem po celou dobu testu vydržel bez ní. I když přiznám, že něco se s myší prostě dělá lépe a efektivněji. Vpravo je pak už jen slot na karty microSD a vzadu microHDMI.

 

Přítomnost microSD považuji za zcela zbytečnou. Notebook má 128 nebo 256 GB SSD, což je dostatečný úložný prostor, takže rozšiřovat jej pomocí microSD není nutné (na rozdíl od tabletů s 16, 32 nebo 64 GB). Naopak hodila by se klasická karta SD pro stahování fotek z foťáku. A ještě jedno mi docela vadí – umístění tlačítka pro zapnutí nebo vypnutí (uspání). Nachází se vlevo vedle portu USB přesně v tom místě, kde notebook beru do rukou a kde se často „opírám“ prsty když dávám ruce z klávesnice. Nechtěné vypnutí se mi tak podařilo několikrát denně – a pak následuje otravné zadávání hesla, jelikož S7 nemá čtečku otisků prstů. Nakonec jsem toto tlačítko musel v systému vypnout, protože mi neuvěřitelně lezlo na nervy.

 

Nepřítomnost ethernetu zde nahrazuje redukce, která se zapojuje do USB, VGA konektor zase supluje redukce, kterou připojíte do microHDMI. Obojí jsou naštěstí poněkud obsoletní konektory, VGA se hodí snad jen pro starší projektory a ethernet jen na pracovním stole, takže jej nemusíte nosit sebou do terénu a po příchodu do práce nebo domů jen zapojíte do USB stejně, jako byste zapojovali kabel síťový.

Reproduktory, výdrž, baterie

Hraje to skvěle

Reproduktory notebooku se nacházejí na spodku, na každé straně jeden. Hrají tedy do odrazné plochy, pokud je notebook položen na stole, a tehdy zní na tak malou placku naprosto skvěle. Vykreslí dobře středy i výšky a mají naprosto úchvatnou hlasitost. Málokdy se mi u notebooku stane, že bych nepotřeboval zapínat externí reproduktory. A pokud vám interní repro nevoní, zapojte si sluchátka, konektor je umístěn mezi microSD a USB. Zde ale mohou trochu překážet objemnějším USB zařízením, například modemům.

Pořádná strojovna

Výkon notebooku je na tak malé tělo odzbrojující. Velmi výkonný procesor Core i7 3517U, který běží v základu na 1,9 GHz, se dokáže vybičovat až na 3 GHz, k tomu přidejte celkem standardních 4 GB RAM a hlavně extrémně rychlé SSD s kapacitou 256 GB (2× 128 GB v RAIDu). V testu CrystalDiskMark dosáhl disk sekvenčního čtení 850 MB/s a zápisu 690 MB/s – s takovým SSD ani nevadí, že máte k dispozici jen čtyři giga paměti. Grafika je také solidně svižná, Intel HD 4000 vás naprosto nikde zdržovat nebude a zvládá i starší hry – samozřejmě jen v nižším rozlišení, na full HD nemá. Tento hardware je naprosto stejný jako u testovaného 13,3" provedení, proto jsme neprovedli standardní sadu testů. Jen bychom se opakovali.

Tip: Acer Aspire S7: špička mezi Ultrabooky s dotyky a osmičkami (recenze)

 

 
 

Chlazení takového hardwaru v tak tenkém těle je samozřejmě oříškem. Starají se o něj dva malinké větráčky, z nichž jeden nasává studený vzduch dovnitř a jeden jej vyfukuje ven. Když na notebooku „nic“ neděláte, jen tu a tam kouknete na web a mezitím píšete nebo editujete tabulku, je notebook zcela tichý. Když děláte něco náročnějšího, chvílemi si notebook odfoukne, a když S7 zatížíte na maximum, rozjedete se pořádný hučák. Zvuk ale není nijak nepříjemný, a jakmile zátěž opadne, větráky se ihned zklidní.

Základ slabý, batoh to napraví

Jak jsem už psal výše, notebook je vybaven pouze malou baterií s kapacitou 28 Wh, což ve spojení s procesorem Core i7, byť v úsporné verzi, není žádná hitparáda. S touto baterií vydrží notebook při velmi jemné práci tři hodiny. V idle a s nízkým jasem displeje klesá spotřeba pod 7 W, což odpovídá teoretické výdrži čtyři hodiny. Ve standardizovaném testu přehrávání videa v HD rozlišení při polovičním jasu však vydržel jen 2:17 h a při surfování po netu (reload pěti stránek po 15 s) pak dokonce jen dvě hodiny (přesně). Zkrátka v praxi můžete počítat s výdrží okolo dvou a půl hodin, záleží i na světelných podmínkách a tedy jasu displeje.

 

Výrobce si toho byl zjevně vědom a k notebooku rovnou přibaluje přídavnou baterii, která je u třináctky jen jako volitelné příslušenství – větší model má však vyšší kapacitu základní baterie, která vydrží o nějakou hodinu déle. Kam se ale baterie připojuje, když na spodní straně ani na boku není žádný konektor? Řešení je velmi prosté – přímo na napájecí konektor notebooku. Druhá baterie tak vlastně nerozšiřuje celkovou kapacitu, ale slouží de facto jako externí nabíječka. Nejprve se vybije ona a teprve pak se vybíjí vnitřní baterie notebooku. Když je zapojená baterie, notebook se tváří, jako by byl v síti, žádná šťáva z jeho primární baterie neubývá.

 

Baterie má tvar podlouhlého „elipsoválce“, který je na jedné straně prodloužen o rožek s napájecím konektorem, jenž se zasune do zdířky. Baterie se pak přišroubuje malými šroubky na spodek notebooku, takže drží jako přibitá.  Ve svém těle má jen malou prohlubeň kvůli zapojení HDMI kabelu. S baterií váží notebook stále velmi dobrých 1,2 kg a při přenášení baterie nijak zvlášť nevadí, jen musíte počítat s trochu větším místem v tašce. Samozřejmě s „batohem na zádech“ nevypadá už notebook tak „sexy“, ale v tomto případě rád vyměním estetiku za praktičnost.

 

S tímto batohem, který má kapacitu stejnou jako hlavní baterie, tedy 28 Wh, jsem se v našem testu přehrávání videa dostal na 4:44 h a při prohlížení webu na 3:32 h – v druhém případě se spotřeba pohybovala okolo 17 W. Je to samozřejmě extrém, protože jak často načítáte každých 15 sekund pět webových stránek? Při běžném používání (mail, internet, Word, Excel) vydržel notebook skoro celou pracovní dobu – sedm hodin. Chvílemi byl notebook i v idle, na chvíli usnul (v době oběda), takže reálně jde o pět a půl až šest hodin práce. Což už je v pohodě. Tedy nebýt toho batohu.

 

Nabíjení samotné základní baterie při zapnutém notebooku trvalo dvě a půl hodiny. Když je ale připojena druhá baterie, netrvá nabíjení dvojnásobek času, ale jen tři hodiny. Tím, že jsou baterie v sérii a ne zapojeny paralelně, nabíjí se současně (externí baterie vlastně nabíjí tu vestavěnou) a celková doba je jen o něco delší. To je velmi příjemné zjištění. Nabíjecí adaptér je však poněkud velký a je škoda, že má klasickou koncepci – dva kabely na každou stranu, a nikoliv jen adaptér do zásuvky jako u některých starších 11,6“ modelů Aspiru.

 

Mimochodem, přídavná baterie zásadním způsobem zlepšuje ergonomii práce s notebookem na stole – zvyšuje totiž zadní část základny a naklání tak klávesnici směrem k uživateli. Acer v podstatě vytvořil něco jako falešný dock. Ale to neznamená, že by se na notebooku nedalo pracovat bez zvednuté základny, díky malé tloušťce máte ruce v podstatě položeny „na stole“. Jen je to s druhou baterií o něco lepší.

 

 

Verdikt

Na Aspiru S7 a dalších podobných modelech je vidět, že Windows 8 dávají smysl jen s dotykovým displejem. Metro a pro něj stavěné aplikace se díky němu ovládají snadno a přirozeně, navrch Microsoft přidal řadu užitečných dotekových gest, které velmi usnadňují přepínání mezi aplikacemi a celkově zlepšují ergonomii ovládání. Nebojím se to říct – dotyková gesta jsou ve Windows 8 lepší než na Androidu nebo v iOS. Naproti tomu ovládat Metro myší je za trest, a pokud nemáte notebook s „dotykáčem“, je rozhodně lepší zůstat u Windows 7. Bohužel ne vždy je to možné, u nových modelů nám výrobci Windows 8 jednoduše vnutí.

 

Skvělý stroj a za sebevědomou cenu

Dotykový displej vynikne ještě víc na tak malém notebooku, jako jedenáctipalcový Aspire S7. Displej je totiž jednak blízko a jednak je malý, takže nemusíte moc často zvedat ruce a cvičit prostná; zkrátka pracujete s ním jako s tabletem. Toto je problém u větších modelů a zejména u počítačů s dotykovou dvacítkou – tam mne po pár minutách začínají bolet ramena. Dotykový displej je vhodný do nějakých třinácti palců, pak se už ovládání stává méně pohodlným.

 

Musím přiznat, že mi S7 přirostla za těch necelých čtrnáct dnů dost k srdci a dokázal bych si představit, že ji používám jako jediný notebook a dokonce že bych se obešel i bez tabletu. Jde o klasický notebook, který byl pouze vylepšen o dotykové ovládání. Není to ani hybridní tablet s připojitelnou klávesnicí, ani notebook s překlápěcím displejem, tablet s vyjíždějící klávesnicí nebo tablet s klávesnicí v krytu. Zkrátka normální – klidně i pracovní – stroj, který zastane stejnou práci jako notebook, ale bez problému na něm můžete jako bonus použít i dotekové aplikace.

 

V současné době se výrobci snaží přijít na to, jak budou zařízení s Windows 8/RT vypadat v budoucnu. Něco se uchytí, něco zapadne – v podstatě každé zařízení s Windows 8 se snaží být originálním konceptem. Každé má nějaké výhody, každé nějaké nevýhody. Z mého pohledu jsou dvě cesty – klasický notebook s dotykovým displejem, jako je Aspire S7, a tablety s připojitelnou klávesnicí, která slouží současně jako dock s další baterií. Zatímco S7 už je v podstatě dokonalým zařízením ve své třídě, hybridní tablety mají ještě kus cesty před sebou – je třeba dořešit, aby tablet nepřepadával vzad, když se zařízením pracujete jako s notebookem, a aby se těžký tablet v kloubu neviklal.

Jedinou zásadnější nevýhodou modelu S7 je jeho cena – základní model stojí 32 500 Kč a ten testovaný o pět tisíc víc. Je škoda, že Acer nenabízí nějaký odlehčený model s Atomem a pomalejším a tudíž levnějším SSD. U modelu W510 je vidět, že to jde – ten stojí v základu jen 12 990 Kč; sice s miniaturním diskem, ale jeho cena je diametrálně odlišná. Pokud vám tedy nevadí vyšší cena a nutnost nosit sebou „batoh“ v podobě druhé baterie, tak mohu malý Aspire S7 jen doporučit.

 

 

Galerie