HP Pavilion dv7-7020ec: pro filmy jako stvořený (recenze)

Dnes recenzovaný notebook je typickým zástupcem kategorie DTR, tedy "náhrada stolního počítače". To znamená velké rozměry, dané úhlopříčkou displeje 17,3 palce, a relativně vysokou hmotnost, která z něj nečiní zrovna ideální počítač pro někoho, kdo potřebuje mít notebook často s sebou. Nejlépe mu bude někde na stole, odkud se bude stěhovat jen občas.

Velké a těžké notebooky ale samozřejmě mají své místo na trhu, popravdě, lidí, kteří by využili miniaturní a lehký Ultrabook přece jen tolik není, většina uživatelů přes den bez notebooku vydrží a k počítači usedají stejně jen doma. Třeba proto, aby se podívali na nějaký ten film nebo seriál – a Pavilion dv7-7020ec je zrovna k tomuto jako stvořený. Displej má nejen fyzicky rozměrný, ale především s rozlišením Full HD, tedy 1920 × 1080 bodů, což vám umožní si plně vychutnat i videa ve vysoké kvalitě v originálních rozměrech, bez zmenšování, a získává tím konkurenční výhodu nad velkou částí notebooků na trhu se stejnou úhlopříčkou, ale rozlišením 1600 × 900 px. To je na sedmnácti palcích minimum, nižší si dnes nikdo osadit nedovolí.

Kromě toho sedmnáctipalcový Pavilion potěší i zvukem. To, že výrobci na reproduktorech spolupracují se známými značkami zabývajícími se audio technikou, je dnes již poměrně běžné – Asus třeba mívá repro od Bang&Olufsen, Toshiba zase od harman/kardon. HP v tomto směru spolupracuje s Beats Audio a model dv7 dostal jejich reproduktorů rovnou šest v konfiguraci 5.1. Na místo obvyklých dvou stereo satelitů je na těle notebooků satelitů pět (dva na přední hraně u touchpadu, tři skryté za jemnými mřízkami na základně a spodku víka pod displejem) a sestavu doplňuje subwoofer (Triple Bass Reflex), umístěný na spodní straně notebooku. Ten potřebuje k optimální funkci nějakou pevnou podložku, se kterou může rezonovat – stůl. Na klíně vám tak pěkně nezahraje.

Další výhodou velké úhlopříčky je pak možnost osadit docela výkonný hardware a zároveň jej chladit efektivněji než u menších notebooků, prostě protože je v počítači na chlazení více místa. Jak se dozvíte v příslušné kapitole, není to až tak jednoduché, ale nepředbíhejme. Kromě možnosti lepšího chlazení je tu ještě další výhoda vyplývající ze sedmnáctipalcové úhlopříčky, a to možnost osadit na místo jednoho pevného disku dvě. Uvnitř Pavilionu dv7-7020ec tak najdete dvojici šachet pro pevné disky, z nichž jedna je osazená terabajtovým HDD a druhá je volná. Pokud budete chtít, můžete si dokoupit za pár tisíc klasické 2,5″ SSD a do notebooku jej nainstalovat, což díky velkému spodnímu krytu zvládne úplně každý, a přesunout na něj systém; pak budete mít rychlé úložiště pro systém a často používané aplikace a zároveň vám zůstane dost velký prostor na data bez nutnosti využít externí disk.

Značení verzí a konkurenti

S různými konfiguracemi mám občas při psaní recenzí trochu potíže; každý výrobce má totiž svůj systém značení a dohromady je ve variantách notebooků pořádný guláš. Třeba rozlišovat od sebe jednotlivé MacBooky bývá docela problém, oficiálně nejsou rozlišení ani jednotlivé generace, všechno se prostě jmenuje MacBook Air či Pro, jen případně s označením úhlopříčky. Podobně to má Acer, nedávno jsem dostal jako zápůjčku nástupce Ultrabooku Aspire S3, který se jmenuje Aspire S3... Pak je potřeba rozlišovat jednotlivé konfigurace podle prodejních kódů – té sady znaků, kterou najdete v nadpisu tabulky výše v závorce, ovšem kdo si to má pamatovat. HP má tedy malé plus díky tomu, že relativně lehce zapamatovatelné označení Pavilion dv7-7020ec znamená pouze tuto konfiguraci.

Kromě 7020ec je u nás dostupná ještě jedna varianta nové sedmnáctky HP, a to dv7-7180ec. Od recenzovaného modelu se odlišuje úložištěm, konkrétně tím, že na místo jednoho pevného disku s kapacitou 1 TB má disky dva po 750 GB. Stojí o zhruba 800 Kč více a má o 2 GB operační paměti méně – tedy 6 GB. Kterou z těchto dvou konfigurací vzít záleží na tom, zda plánujete další investici do notebooku v podobě koupě SSD; pokud ano, kupte testovanou 7020ec – u 7180ec vám po upgradu zůstane jeden disk navíc a v notebooku budete mít disk menší (750 GB oproti 1 TB). Na druhou stranu, přebývající disk můžete dát do rámečku a používat jako externí.

Kromě toho je momentálně dostupná ještě minulá generace sedmnáctipalcových DTR od HP. Jedná se o model Pavilion dv7-6b50, který je podobný rozměry, ale používá starší, hnědý design, má rozlišení 1600 × 900 bodů a hardware minulé generace (dvoujádro Core i5-2430M a grafiku Radeon HD 6490M). Je samozřejmě také výrazně levnější, stojí zhruba 17 tisíc korun s DPH oproti 25 000 za testovanou novinku, takže si ani navzájem příliš nekonkurují. Z nabídky ostatních firem stojí proti 7020ec například Acer Aspire V3-771G, který nabízí o kus výkonnější grafickou kartu, ale nižší rozlišení displeje (ovšem zrovna dnes mi z Aceru psali, že je již k dispozici i varianta s rozlišením Full HD), a třeba také Asus N76, který nabídne opět Full HD, stejnou grafickou kartu jako Acer (GeForce GT 650M) a k tomu navíc externí subwoofer, ovšem v prodeji zatím stále není.

 

Cena 25 000 korun působí vzhledem ke konfiguraci adekvátně. Za své peníze dostanete notebook s již zmiňovanou nadprůměrnou multimediální výbavou (displejem s vysokým rozlišením a reproduktory 2.1 od Beats), velmi slušně výkonným čtyřjádrovým procesorem poslední generace Intelu, osmi gigabajty operační paměti ve dvou modulech na 1600 MHz a masivním, terabajtovým pevným diskem. Grafické karty jsou dvě, jako obvykle jde o kombinaci integrovaného Intelu HD Graphics 4000, který je aktivní, pokud není potřeba vyšší výkon, a pokud ano, automaticky se pomocí technologie Optimus aktivuje GeForce GT 630M. To není až tak úplně novinka, i když by se to mohlo díky šestce v označení zdát – jde o přeznačenou kartu minulé generace GT 540M. Není vysloveně slabá, patří do nižší střední třídy a méně náročné hry jí nečiní problémy, ale pokud chcete při hraní využít vysoké nativní rozlišení displeje, budete se muset u většiny moderních titulů rozloučit s řadou detailů a efektů, jako jsou stíny, vyhlazování hran či postprocessing. Pro náruživé hráče jsou tu jiné stroje, ale pokud hrajete třeba jen onlinovky typu World of Warcraft, grafika bude bez větších problémů stačit.

Design, zpracování a rozhraní

Lehčí a hezčí

Zatímco Paviliony minulé generace se vyznačovaly hnědou barvou, ty nové, mezi něž patří i testovaný dv7-7020ec, jsou převážně černé. Testovaný model celkem povedeným způsobem kombinuje dominantní černou barvu s bílými prvky, především pruhem po hranách notebooku a podsvíceným kulatým logem HP v rohu víka. Na pohled je notebook docela elegantní, čemuž kromě zmíněného výrazného pruhu napomáhá i víko a horní strana základny z broušeného hliníku s jemnou texturou. Spodek základny je z matného černého plastu, vnitřní strana víka (rámeček displeje) z plastu se lesklou povrchovou úpravou. Rámeček je jediným lesklým povrchem, kterého se teoreticky můžete dotknout a zanechat na něm nevzhledné otisky prstů – byl bych radši, kdyby i on byl matný, ale pořád je to lepší, než třeba lesklé opěrky zápěstí, které mají někteří konkurenti, a které je v podstatě nemožné udržet v koukatelném stavu déle než pět minut.

Oproti minulé generaci notebook poněkud ubral na váze – sedmnáctipalcové loňské Paviliony vážily necelých 3,5 kg, dv7-7020ec má 3,15 kg. To z něj sice nedělá Ultrabook, ale mezi sedmnáctkami patří k těm lehčím a záda vám při občasném přenášení opravdu nestrhá. Příjemně překvapil také napájecí adaptér: ten je také vzhledem k výkonu 120 W velmi lehký a hlavně tenký (tloušťka odhadem něco málo přes 1 cm), což je přímo super – v brašně vám tak neudělá bouli. 

Víko je drženo dvěma klouby. Otevřít notebook jednou rukou není problém, těžiště je docela nízko a základna je dostatečně těžká na to, aby bez problémů překonala odpor kloubů. Ty navíc nejsou ani nijak zvlášť tuhé – ovšem na udržení víka ve zvolené poloze bohatě stačí, to se nijak nehýbe. Maximální úhel otevření displeje je zhruba 135 stupňů, což je v této kategorii docela obvyklé. Při práci na stole, což tady bude asi nejobvyklejší způsob použití, je to dostatečné, větší úhel oceníte spíše u menších notebooků.

Podsvícené logo výrobce na vnější straně víka je zajímavý designový prvek. Podsvícení není příliš extrémně silné (na denním světle si jej sotva všimnete), ale přesto bych jej tam radši neviděl. Proč? Ačkoliv se mi samotnému nic takového nestalo, dovedu si představit, že když se v noci budete dívat na film a někdo jiný bude na druhé straně místnosti spát, bude ho to rušit. Samozřejmě je to jen jeden z mála "scénářů" použití a asi málokomu se něco podobného stává každý den, ale určitě by bylo lepší, kdyby notebook svítil jen z jedné strany (displejem), ne do dvou směrů.

Zpracování

Kombinace plastů a kovových (hliníkových) dílů HP používá u podstatné části svého notebookového portfolia již delší dobu a teoreticky možné problémy s lícováním mají zvládnuté dobře, což se potvrzuje i u tohoto modelu. Nikde jsem nenašel žádné škvíry, spáry a ani při zvednutí notebooku za roh základny se neozývalo žádné zavrzání. Notebook patří k tomu pevnějšímu, co jsem měl v poslední době v rukou, a na multimediální domácí notebook je na tom velmi dobře.

   

Velká úhlopříčka někdy může znamenat sníženou odolnost displeje vůči ohybu, což ale není případ Pavilionu dv7. Pravděpodobně tady dost pomáhá hliník na vnější straně a možná i na spodní straně zahnutý konec víka, každopádně se mi nestalo, že by se víko nějak zvlášť kroutilo nebo že by se při neopatrné manipulaci projevily změny obrazu na displeji, takže není důvod se obávat snížené odolnosti. Pokud zatlačíte na střed víka, na displeji se to mírně projeví.

 

Jediná větší výhrada patří odolnosti dílu s klávesnicí. V případě, že máte při psaní lehkou ruku, si ničeho ani nevšimnete, ale rychlé psaní (nebo spíše bušení) už vyvolává lehké pružení celého dílu – velmi jemně se prohýbá. U okrajů klávesnice to problém není, na středu trochu ano.

Rozložení portů

Konektorová výbava je, jak se na rozměrné sedmnáctipalcové DTR sluší a patří, (lehce) nadprůměrná, především co se týká počtu rozhraní USB. Ty jsou dohromady čtyři, dva na každém boku; tři z nich jsou rychlejšího standardu USB 3.0, jeden vpravo je dvojkový. Trochu otravné je, že rychlejší trojkové porty nejsou označené modře, rozeznáte je jen podle malinkého šedého popisku – rychlé porty mají logo USB s popiskem SS (SuperSpeed), ten pomalejší jen logo bez písmen. Po delším používání notebooku už si zapamatujete, který z nich je pomalejší, ale ze začátku se pokaždé musíte podívat, pokud zapojujete třeba externí disk, který rychlé rozhraní umí využít.

     

Kromě čtyř USB jsou rozhraní docela běžná, jediným nadstandardem je čtečka otisků prstů pod numerickým blokem. Jinak je tu klasická dvojice výstupů na monitory (analogový VGA a digitální HDMI) a dvojice audio jacků pro vstup a výstup na levém boku. Konektor pro síťový kabel připojený ke gigabitové síťové kartě je vpravo, schovaný za krytkou; ta na svém místě drží dost pevně, takže pokud máte nakrátko zastřižené nehty, je dost těžké ji otevřít, a navíc tak trochu překáží bezproblémovému zasunutí kabelu, pokud notebook stojí na stole.

Na pravé straně je dále optická mechanika, konkrétně multiformátová DVD vypalovačka; notebooku evidentně zaměřenému na filmy by možná slušilo kombo vypalovačky DVD a čtečky Blu-ray, ale jeho absenci nevidím jako nijak zvlášť velké mínus – optická média jsou přece jen tak nějak za zenitem a lepší mechanika by pro většinu uživatelů zbytečně zvyšovala cenu. Pravá strana skrývá ještě konektor napájení a slot pro zámek Kensington.

Hodnotit rozmístění portů je trochu ošidné. Osobně preferuji mít vše na bocích, ale téměř vždycky, když to napíšu jako plus, se někdo v diskusi ozve, že má radši porty vzadu, protože jinak notebook se zapojenými periferiemi vypadá jako pavouk. Záleží tak na vkusu každého. Asi všichni se ale shodneme na tom, že porty nemají být vepředu – u sedmnáctipalcového stolního notebooku to zas tak moc nevadí (konektory vepředu vadí hlavně při práci s notebookem na klíně), ale i tak je to pozitivní. Jediné, co je vepředu, je čtečka paměťových karet; ta mi tam moc nevadí. Jen by její otvor mohl být zasazený do kolmé stříbrné hrany, ne až do plastu pod ní – plastový díl se totiž směrem dolů "zužuje" a čtečka tak není na první pohled vidět. To je ale opravdu jen drobnůstka, jak ji jednou objevíte, už je to jedno.

Klávesnice, touchpad, displej a repro

Tradiční klávesnice a malé šipky

Unifikace notebooků HP se odráží také na klávesnici, která je tak stejná jako u mnoha dalších modelů včetně minulých generací. Je tedy chicletová, její spodní díl (prostor mezi klávesami) je lesklý, ale pokud nemáte opravdu extrémně tenké prsty, nehrozí, že by se zašpinil. Nechybí jí numerický blok ani samostatné klávesy pro pohyb v textu (Home, End, Page Up, Page Down) umístěné v jeho horní řadě, má dvouřádkový Enter a rozměrné klávesy Backspace i levý pravý Shift. Ten levý, který osobně používám častěji, je malý, protože se vedle něj musela vejít ještě jedna klávesa, ale v praxi to není příliš velký problém.

Největší výhrada, kterou mám k tomuto typu klávesnice, jsou kurzorové šipky. Znalejší uživatelé už asi ví, co tím myslím – všechny čtyři kurzorové klávesy jsou zarovnané v jednom bloku, což znamená, že šipky nahoru a dolů mají poloviční výšku oproti šipkám doprava a doleva, a stejnou šířku. Časem se na to nejspíš dá zvyknout, ale prostě se mi to nelíbí, není to příliš ergonomické a když už si na to zvyknete, tak zase budete (nejspíš) mít problém při přechodu na jakoukoliv jinou klávesnici. Třeba u her to moc problém nebývá, většina jich stejně pro pohyb používá kříž WASD, ne šipky, ale pohyb třeba v tabulce v Excelu nebo práce s Průzkumníkem je prostě méně pohodlná, alespoň ze začátku.

Toto rozložení má ale i pozitivní stránku v podobě velké nuly na numerickém bloku. Většina dnešních notebooků (pokud tento blok vůbec mají) má nulu stejně velkou jako ostatní číslice, protože s na desktopových klávesnicích obvyklou dvojnásobnou šířkou by se tam kvůli kurzorovým šipkám nevlezla; HP je jeden z mála výrobců, kteří tohle nešidí. Zní to jako drobnost, ale kdybych dostal korunu pokaždé, když na notebooku píšu nějaké číslo a místo nuly zmáčknu šipku do prava, jezdil bych v novém BMW. Je to drobnost, ale hrozně otravná, a HP u mě tedy má bod.

Touchpad bez problému

Zatímco u malých, vysoce mobilních notebooků na kvalitách touchpadu do velké míry stojí celá použitelnost notebooku (přece jen nutnost nosit externí myš není u Ultrabooku vůbec vítaná), u sedmnáctek na tom zas tak moc nezáleží – stejně stráví většinu času na stole, tak proč nepřikoupit i myš za pár stovek. Přesto má smysl touchpad hodnotit i u nich.

Ten, který osadilo HP, hodnotím pozitivně. Výrobce se nesnažil ušetřit pár centů a touchpad je od osvědčené firmy Synaptics. Dotyková plocha je slušně rozměrná, docela přesná a ani u gest jsem nenarazil na žádné problémy, polohovadlo patří k těm lepším. Tlačítka jsou příjemně tichá, trochu mi ale vadilo, že na testovaném kusu bylo každé mírně jiné – pravé kladlo o trochu větší odpor než levé (nejspíš specifikum testovaného kusu, pochybuji, že to tak bude u všech). Ale jak říkám – stejně si k tomu každý koupí myš; minimálně některé obchody dokonce k notebooku rovnou jednu dávají.

Displej na filmy ideální

Osazený sedmnáctipalcový displej s rozlišením Full HD, podsvícením LED a matnou povrchovou úpravou je jednoznačně jedním z největších pozitiv notebooku. Papírové parametry vypadají dobře, ale zajímavější bude se podívat, jak obstál při měření sondou v parametrech, které v nabídce obchodů nenajdete. Dopředu prozradím, že se ctí.

Když pominu rozlišení, které je, pokud nepočítáme MacBook Pro s Retinou, nejlepší, jaké dnes v noteboocích nezávisle na úhlopříčce můžete najít, patří k nejdůležitějším parametrům při sledování filmů podání černé barvy – blackpoint. Na celkovém barevném podání záleží také, ale ne tolik: pokud nejsou jednotlivé barvy vysloveně ustřelené a pokud vedle neběží stejná scéna na kvalitním a kalibrovaném stolním monitoru, není šance, že byste si barevných odchylek všimli. Špatného podání černé barvy si ovšem všimnete hned jakmile se na displeji objeví nějaká tmavá scéna: černá pak není černá, ale prostě svítí, kontrast je mizerný a musíte se pak dost snažit, abyste vůbec poznali, co se ve filmu děje.

Jas černého bodu jsme naměřili 0,19 Cd/m² při bílé na 132,1 Cd/m². Mezi stolními monitory by tedy displej patřil k horším, na notebook je to ale přímo skvělý výsledek – co se týče černé barvy a kontrastu bílá-černá, najdete jen velmi málo notebooků, které by na tom byly lépe. Kontrastní poměr činí krásných 695:1. Pro srovnání, existují notebooky, které mají černý bod vysoko nad 0,5 Cd/m² a kontrast menší než 100:1. Nemusím asi vysvětlovat, že u svítivosti černého bodu platí, že čím menší hodnota, tím lépe, a kontrastu je tomu naopak. Rozsah podsvícení celkově (měřeno na bílé ploše a na středu displeje) je 30 – 328 Cd/m² – minimální hodnota by mohla být nižší, naopak maximální je nadprůměrná.

Barevné podání je už povedené o něco méně. Maximální odchylka delta E činí 18,9 u šedé barvy (50% gray), v těsném závěsu je světle šedá (75% light gray) s 18,8. Nejmenší odchylku bílá, která se trefila přesně (dE 0), dobře je na tom i modrá a akvamarínová, což je u displeje s podsvícením LED docela překvapivé. Průměrná odchylka je dE 8, což není zrovna oslnivý výsledek a na úpravu fotografií pro tisk bychom HP dv7-7020ec nedoporučili (nebo alespoň ne bez pořádného externího monitoru), nicméně mezi notebooky je to hodnota lehce pod průměrem a měli jsme tu opravdu hodně horší displej.

 

 

 

Pozorovací úhly nejsou, jak vyplývá z použití technologie TN, nijak zvlášť dobré – při pohledu z boku a především zespodu dochází k posunu barev docela rychle. To je problém asi tak 95 % notebooků, které jsou v současnosti na trhu, a dokud výrobci hromadně nepřejdou na jinou technologii (třeba IPS, jako to dělá Asus u Zenbooku Prime), budeme se s tímto problémem setkávat na každém kroku.

Matrice typu TN naopak velmi často mívají poměrně krátkou dobu odezvy. Tu sice na rozdíl od barevného podání neměříme exaktně (trvalo by to hrozně dlouho; má to cenu u velkých testů monitorů u kolegů na ExtraHardware, u nás ne), ale "od oka" programem PixPerAn jsme se dostali jako obvykle těsně pod 20 ms, tedy na celkem běžný notebookový průměr.

Abych předchozí pro někoho možná ne úplně srozumitelné odstavce shrnul: mezi notebooky je displej v lepším průměru a vzhledem k tomu, že notebook je evidentně určený hlavně na multimédia (filmy), jej výrobce zvolil dobře. Má skvělý kontrast a černou, ostatní barvy nejsou nijak skvělé a se stolními monitory se kromě těch nejlevnějších modelů rovnat nemůže, ale to od něj ani nikdo moc nečeká. To, co má, dělá dobře, a to je nejdůležitější.

Duníme do stolu

Ještě se podívejme na zmiňované reproduktory. Stejně jako u minulé generace sedmnáctipalcových hápéček je tady pět reproduktorů v konfiguraci 5.1, tedy se subwooferem. Hrají skutečně nadprůměrně, pro pořádné basy je ale potřeba pevná podložka (deska stolu), se kterou bude basový reproduktor rezonovat. Oproti většině notebooků je zvukový požitek lepší, tedy alespoň pokud mohu soudit – přiznám se bez mučení, že nejsem ani trochu hudebním nadšencem a sotva rozeznám rozdíl mezi kvalitními sluchátky a špunty za pár stovek ze stánku, takže moje soudy v tomto ohledu nemají příliš velkou váhu.

Výkon, úložiště, chlazení, výdrž

Silné čtyřjádro

O výkonu jsem se už trochu rozepsal v úvodu. Není vůbec špatný a na notebooku si i zahrajete, ovšem na náročné hry v plných detailech radši ani nemyslete. Výkon je výrazně tažen nahoru silným procesorem v kombinaci s osmi gigabajty rychlých paměti ve dvoukanálovém zapojení – Core i7-3610QM jsme podrobili samostatnému testu před pár měsíci a je skutečně rychlý jak ďábel. S výjimkou extrémních případů bude stačit každému, poradí si bez problémů i s náročnými činnostmi, jako je zpracování (editace či kódování) videa, hromadné úpravy fotografií či komprimace a dekomprimace velkých archivů s mnoha soubory.

O trochu složitější je to s grafickou kartou. Jak jsem již zmiňoval, jde o přeznačenou starší GeForce GT 540M, tedy nižší střední třídu. Co se týče her, je tady displej s vysokým rozlišením tak trochu na škodu, protože pokud budete chtít v tomto rozlišení hrát, budete se muset u většiny titulů rozloučit se slušnými detaily. Naše testy to potvrzují – třeba Crysis běží v nativním rozlišení průměrně na necelých 16 snímcích za sekundu, výrazně méně náročná TrackMania Nations Forever bez problémů na více než 38 fps – obě hry v relativně vysokém nastavení (Crysis na High bez vyhlazování hran, TrackMania na nejvyšší detaily včetně čtyřnásobného antialiasingu). V nižším než nativním rozlišení si sice můžete dovolit více detailů, ale snižování rozlišení je většinou až na posledním místě v seznamu způsobů, jak nějakou hru zrychlit.

Celkově tedy dost záleží, jaké hry hrajete. Pokud vás nelákají náročné moderní tituly (Battlefield 3, Crysis, Metro 2033 atd.), ale vystačíte si s méně náročnými, případně staršími hrami, s grafickým výkonem nebudete mít problémy, ale jinak se spíše poohlédněte po nějakém herním notebooku, případně rovnou po stolní sestavě, která vám nabídne lepší herní výkon a jednoduchou rozšiřitelnost za nižší cenu.

Filmotéka na jednom disku

Osazený disk sice nepatří k nejrychlejším úložištím na trhu a přenosovými rychlostmi se s SSD nemůže ani omylem měřit, ale jeho terabajtovou kapacitu spousta uživatelů nepochybně ocení. Jedná se o disk od Seagate, model Momentus SpinPoint M8 – označení ST1000LM024, připojený je přes obvyklý standard SATA/300, plotny rotují rychlostí 5400 otáček za minutu a má 8 MB vyrovnávací paměti. Parametrově jde tedy o zcela běžný disk, lehce vybočuje vysokou kapacitou, ale přece jen terabajt místa není nic až tak neobvyklého, zvláště v této kategorii.

Přenosové rychlosti nejsou nijak oslnivé, především u malých (4kB) bloků se disk zrovna nepředvedl. Není vysloveně pomalý, rychlosti jsou víceméně průměrné (malé bloky lehce podprůměrné) a neměl jsem při používání pocit, že by disk systém brzdil, jen od něj nečekejte zázraky. Samozřejmě je tu díky v úvodu zmíněné dvojici šachet možnost bezproblémové instalace SSD pro systém; to jsem nevyzkoušel, ale jsem si jistý, že SSD a přesunutí systému na něj by notebooku doslova vdechlo nový život – za investici okolo 2500 korun za 128GB úložiště, na které by se pohodlně vešel celý systém i řada aplikací.

Chlazení a vedro

Obvyklou součástí každé recenze notebooku je měření teplot v různých režimech – minimálně v klidu a v maximální zátěži. Takže jsem během testování začal měřit... ovšem počasí se rozhodlo jinak. Totiž na vysvětlenou: notebook jsem testoval v době, kdy Brnem (a tedy i redakcí) procházela vlna neuvěřitelných veder. Ani doma, ani v redakci přitom nemáme klimatizaci, řešili jsme to ventilátory, otevřenými okny a masivním příjmem chlazených tekutin. Teplota ve firmě běžně dosahovala více než 30 stupňů Celsia.

Takové teploty nejenže z redaktorů vysají veškerou chuť na cokoliv kromě řádně vychlazeného piva, ale také pořádně zamávají s výsledky měření teplot – ostatně Adam Vágner z ExtraHardware o tom nedávno sepsal článek včetně měření při běžné teplotě a ve stejném vedru, o kterém právě mluvím. V článku je vidět, co teplota přes 30 stupňů udělá s komponentami v běžné desktopové bedně s pořádnými chladiči – a jak jsem se přesvědčil, není to ještě nic proti tomu, co 31 stupňů v místnosti udělá s notebookem.

 

Původně jsem nechtěl vůbec naměřené hodnoty uvádět, nakonec jsem se rozhodl je do článku vložit, ale prosím pozor – neberte je moc vážně. Jsou to extrémní případy, při normální pokojové teplotě by teploty samozřejmě byly nižší – jinak by bylo naměřených cca 50 °C mimo zátěž docela hrozivých, nemluvě o sto stupních při delším vytížení.

Za zmínku ovšem stojí, že se Pavilion dv7-7020ec i přes ztížené podmínky držel dost statečně. I když jsem jej v těch vedrech dost trápil (FurMark a Prime95 dají zabrat opravdu jakémukoliv notebooku) a teploty se podle čidel procesoru dostaly na magických sto stupňů, notebook se nepřehřál a nevypnul, což je docela pozitivní – jsou na trhu notebooky, které to dělají i při nižších okolních teplotách. Samozřejmě na to bude mít vliv i fakt, že šlo o nový notebook; třeba po roce, kdy bude chlazení zaneseno prachem a nečistotami, k vypínání může začít docházet, nicméně to platí pro každý notebook.

Tři hodinky na baterku

Stejně jako hmotnost či kvalita touchpadu patří v kategorii velkých, "stolních" notebooků výdrž na baterii k parametrům, které sice stojí za to zmínit, ale nezáleží na nich tolik jako na výkonu či chlazení. HP v tomto směru nepřekvapilo; v obou našich testech výdrže, tedy při prohlížení webu i při přehrávání filmů, jsme se dostali těsně nad tři hodiny (u filmů na necelé tři a čtvrt. Výdrž je tedy adekvátní. Baterie má kapacitu 62 Wh v šesti článcích a je jednoduše vyjímatelná.

   

K notebooku je dodáván napájecí adaptér o maximálním výkonu 120 W; pokud nastavíte displej na maximum, notebook maximálně vytížíte a zároveň se dobíjí baterie, spotřeba dosáhne 117 W (měřeno na zásuvkovém wattmetru). Pokud je baterie nabitá, notebook v klidu a jas displeje na střední hodnotě, spotřeba je do 25 W, a při nabíjení baterie nepřesahuje 80 W ani ze začátku, kdy je odběr proudu nejvyšší. Nabití baterie trvá něco málo přes 2,5 hodiny; během 1:45 hod. se dostanete na 90 %.

Závěrečné shrnutí, plusy a mínusy

Jeden z lepších

Nová generace sedmnáctipalcových multimediálních notebooků se HP prostě povedla. Jednak se zbavili hnědé barvy (osobně jsem proti ní nic neměl, ale znám několik lidí, které prostě hnědý notebook odradil od koupě), notebook je o něco lehčí, má o pořádný kus lepší displej, a to jak papírovými parametry (rozlišení), tak i reálně (kontrast, černá).

Výkonově bude bohatě stačit většině uživatelů. Hráči náročných stříleček nechť se poohlédnou jinde (třeba po MSI GT70 či Asusu G75VW, jehož recenze vyjde v pátek); jako klasický rodinný počítač v obýváku ale obstojí perfektně a navíc se tam bude díky černostříbrnému designu pěkně vyjímat. Dospělí si na něm vyřídí maily, přečtou zprávy a třeba i upraví fotky a videa z dovolené, děti si něco málo zahrají, a celá rodina se pak může mrknout na film v nadprůměrné kvalitě a plném Full HD.

Cena 25 000 je vzhledem k parametrům dobrá. Notebook má pár vad na kráse, povětšinou drobností, jako je krytka síťového konektoru nebo nedostatečné rozlišení typů USB, a popravdě by mu určitě prospělo osazení grafické karty nové generace (GeForce GT 640M je o pořádný kus výkonnější a cenu by příliš nezvedla). Také bychom ocenili více dostupných konfigurací – v současnosti jsou na českém trhu dvě, ale notebook si svou dvojicí slotů pro úložiště přímo říká minimálně o jednu další variantu, která by kromě terabajtového disku měla i 128GB SSD pro systém a stála dejme tomu 28 tisíc.

V této konfiguraci jde každopádně o notebook s výkonovou rezervou i do budoucna (alespoň u procesoru a pamětí, u grafiky ve hrách ani ne). A zmíněný upgrade o SSD si samozřejmě můžete udělat i sami – v tomto případě to není opravdu žádný problém.

 

 

 

Výsledky testů, screenshoty a fotogalerie

Výsledky benchmarků a testů výdrže

 

Galerie screenshotů

Kompletní fotogalerie