Jak na správné rozmístění různých reprosoustav v místnosti

2. 3. 2012

Sdílet

 Autor: Redakce

Metody záznamu a reprodukce zvuku během zhruba 140 let vývoje (Edison vynalezl fonograf roku 1877) uběhly velmi dlouhou trať. V dnešní době jsou zvukové záznamy uchovávány výhradně v digitální podobě, i přesto, že koncový prvek, reproduktor, je stále analogový. Samotné zpracovávání záznamu samozřejmě hraje významnou roli v kvalitě koncového výstupu, nicméně reproduktory jsou v tomto ohledu jednoznačně stěžejní. Jinak řečeno, i s obyčejným zpracováním můžete v kombinaci s kvalitními bedničkami dosáhnout výborného výsledku, avšak sebelepší zvuková karta moc nevylepší zvuk stokorunových bedýnek.


Jedno a vícekanálový zvuk

Nejstarším druhem reprodukovaného zvuku je jednokanálový, kdy se z libovolného množství reproduktorů line totéž. Tím se samozřejmě ochuzujeme o to zajímavé - prostorový efekt. Na druhou stranu existují i dnes důvody pro použití monofonního (mono) zvuku. Například u mobilních telefonů kvůli úspoře datového toku. Existují i rozhlasové stanice s mono vysíláním, při stejném výkonu vysílače totiž lze vysílat silnější jednokanálový signál oproti dvoukanálovému.

V druhé polovině minulého století začal být monofonní zvuk střídán stereofonním. Dodnes nejpoužívanějším je dvoukanálový (jenž se vlastně stal i synonymem pro stereo) označovaný také jako 2.0. Ten vyžaduje alespoň dva reproduktory, na každém je přehráván zvuk s mírným zpožděním, které vyvolává prostorový dojem. Pokud je tato časová prodleva řízena hned při vytváření zvuku (např. u počítačové hry či prostorovým snímáním při natáčení filmu), lze opravdu imitovat zvuky přicházející z různých směrů.

Zejména poslední desetiletí je pak ve znamení rozvoje zvuku s více jak dvěma kanály, kdy nejpoužívanějším se stal šestikanálový. Počínaje 4.0 je pro optimální využití reproduktorů nutné skutečně vyvést více kanálů ze zvukové karty/kodeku, to znamená zapojit více kabelů - standardní stereo kabel totiž zvládne jen dva kanály (má tři vodiče - jeden pro každý kanál, zem je společná).

Existují však i reprosoustavy či zesilovače pro pasivní reproduktory (tzn. ty, které neobsahují vlastní zesilovač uvnitř), do kterých je možné s pomocí S/PDIF přenášet zvuk digitálně. Jedná se většinou o podstatně dražší reproduktory, obsahují totiž vlastní převodníky, kterými signál převádí na analogový a následně posílají na reproduktory. Přes S/PDIF lze přenášet více kanálů současně po jednom kabelu.

   

 

Basové a výškové reproduktory

Trendem poslední doby je pořizování soustav s jedním basovým reproduktorem (subwooferem) vedle výškových reproduktorů (výšky, satelity). Číselné označení elegantně popisuje konfiguraci soustavy: např. 4.0 znamená čtyři výškové bedničky, 4.1 čtyři výškové a jednu basovou, 10.2 deset výškových a dvě basové.

Ovšem nejen počtem bedniček živ je člověk, kvalitu zvuku ovlivňují vedle použité elektroniky v bedýnce i reproduktory. Různě velké reproduktory totiž zvládají různé frekvence. Zvuk je speciální případ mechanického vlnění, proto jako u jakéhokoli vlnění s tím, jak roste frekvence, klesá vlnová délka. To je i důvod pro to, proč jsou pro basy (nízké frekvence) používány velké reproduktory. Do jejich velké membrány se totiž "vleze" (téměř) celá jedna vlnová délka a zvuk je tak věrnější. Basové reproduktory ale nejsou vhodné pro vysoké frekvence, ačkoli by se zdálo, že se membrána může takovou frekvencí rozvlnit, kvůli fyzické velikostí reproduktoru (která zvětšuje setrvačnost) nestíhá na vysoké frekvence reagovat (to znamená dost rychle kmitat).

 

Standardem pro 2.0 jsou středotónové reproduktory, fyzicky spíše menší až střední, které zvládnou dobře střední pásmo, příliš vysoké a zejména příliš nízké frekvence jsou ale vyfiltrovány, protože by docházelo k nežádoucím efektům. Kvalitnější reproduktory mají obvod označovaný jako výhybka, který rozdělí zvuk na nízkofrekvenční část přehrávanou větším basovým reproduktorem a vysokofrekvenční část přehrávanou malými výškami. Toto uspořádání bývá k nalezení v televizorech, 2.1 reproduktorech (ty obvykle bývají jen dvoukanálové s výhybkou), běžné je i pro ozvučení větších místností (za použití větších beden, bývá na ně víc místa než na stole; jelikož každá taková bedna má basové i výškové reproduktory, dá se říci, že se jedná o 2.2 zapojení). Sestavy bez subwooferu, tedy x.0, bývají složeny jen ze středobasových reproduktorů.

Jednotlivé druhy sestav a jejich rozmístění

Jednotlivé typy sestav mají své jednoduché obrázkové označení, to ale v sobě zároveň nese informaci o tom, jak jednotlivé reproduktory umístit. Basová bedna se obvykle umisťuje doprostřed, není to ale bezpodmínečně nutné - nízkofrekvenční vlnění se totiž obvykle podstatně lépe šíří prostorem. Z toho důvodu bývá tento reproduktor jen jeden, a pokud nemáte v místnosti moc záclon a nábytku, lze jej umístit i více na některou stranu, případně lehce natočit.

Základním druhem je již zmiňovaná 2.0 soustava se dvěma bedničkami. Ideální rozmístění je po levé a pravé ruce, pokud možno ve stejných vzdálenostech od posluchače a směřující na něj (svírají tak vzájemně úhel 135¬∞ - 150¬∞). Přidáním subwooferu vznikne 2.1.

Soustava se čtyřmi reproduktory je 4.0, má přední levý a pravý satelit a to samé zezadu. Dohromady tedy čtyři nezávislé kanály a dva kabely. Rozestavení je podobné jako u 2.0, opět ve stejných vzdálenostech od posluchače a směřující na něj. Přidáním basového vznikne 4.1, pozor však na to, že tyto soustavy nejsou moc rozšířené a ne všechny zvukové kodeky mívají možnost vyvedení pěti kanálů (obvykleji to bývá v sudém počtu). Existuje i verze 4.1 surround, ta má přední levou a pravou bedýnku plus dvě prostřední, vepředu a vzadu. Ty by měly ideálně být umístěny přímo čelem a zády k posluchači. Skutečný 5.1 (tedy ne jen dvoukanálový s výhybkou) již potřebuje tři kabely.

 

Dnes nejběžnější po 2.1 je 5.1 se subwooferem obvykle obsahujícím prostřední výškový reproduktor v těle s basovým (ale může být i zvlášť v jednom satelitu) a čtyři satelity - přední a zadní levý a pravý. Zapojení 5.1 Side (pro zvuk standardu Dolby a DTS) nemá dva satelity vzadu, ale po stranách posluchače. Šest kanálů znamená tři kabely.

 

O jeden satelit víc má 6.1, rozmístění je následující: subwoofer, tři satelity vepředu a tři vzadu (vždy vlevo, vpravo a uprostřed). Kabely jsou již čtyři.

O něco používanější je znovu osmikanálový 7.1 (potřebuje tedy čtyři kabely), ten má dvě verze. Front obsahuje pět výšek vepředu (vlevo, vpravo, uprostřed a ještě po stranách prostředního) a dvě vzadu (vlevo a vpravo). Surround pak má tři vepředu (vlevo, vpravo a uprostřed), dva po stranách a dva vzadu (vlevo a vpravo).

 

Z běžnějších existuje ještě 9.1, deset kanálů už ale běžné kodeky integrované na základních deskách nenabízí, domácí kina taktéž podporují spíše nižší verze Dolby s menším počtem kanálů. Konfigurace je následující: pět výšek vepředu (vlevo, vpravo, uprostřed, vlevo nahoře a vpravo nahoře - obvykle pod stropem), dvě po stranách a nakonec dvě vzadu (vlevo, vpravo). Dohromady pět kabelů.

bitcoin_skoleni

Slovníček:

S/PDIF neboli Sony/Phillips Digital Interface (digitální rozhraní) umožňuje přenášet zvukový signál v digitální podobě. Obvykle se používá pro přenos mezi zařízeními (např. počítačem a zesilovačem) aby nedocházelo ke zbytečným konverzím (z digitálního na analogový signál a zpět) doprovázeným ztrátou kvality. Existují ale i reproduktory s S/PDIF a vlastními převodníky

Zvukový kodek je čip starající se o převod zvuku z digitální do analogové podoby (pro reproduktory) či naopak (např. pro záznam z mikrofonu)