Jejich řešení spočívá v milionech nanometrových drátků oxidu wolframového (WO3) obalených dvourozměrnou vrstvou sulfidu wolframičitého (WS2). Kapacita je přímo úměrná ploše elektrod a nepřímo úměrná jejich vzdálenosti. Nanovrstvy dovolují na mikroskopické úrovni vytvořit velkou plochu, přičemž vzdálenosti zůstanou malé.
Vědci z UCF neřekli, jaké kapacity při jakých rozměrech se jim podařilo dosáhnout. Zatím jen zjistili, že to funguje, a přihlásili se o patent. Jejich superkondezátor prý bude možné dobít za několik sekund a udrží mobil při životě více než týden. Vydržet by přitom měl minimálně 30 000 nabíjecích cyklů. Lithiové články jsou po tisícovce skoro mrtvé.
Kdy budou superkondenzátory s nanoelektrodami připravené pro komerční využití? To nikdo neví. Stejně jako u dalších revolučních technologií to může být deset let. Nebo nepřijdou vůbec, pokud se zjistí, že uchování tak velké energie na tak malém prostoru může být nebezpečné (při mechanickém poškození apod.). A on ani ten wolfram není moc levný…
