NAS D-Link DNS-315: Hlavně se nikam nehnat

 

Představení, parametry, obsah balení

 

D-Link DNS-315 se představuje

Je to téměř přesně rok, co byl na našem serveru zveřejněn test bratrského dua síťových úložišť od společnosti D-Link (Souboj bratrů: D-Link DNS-320 vs. DNS-325). Zejména DNS-320 skončil v hledáčku mnoha čtenářů jako potenciální kandidát na domácí síťové úložiště, a to právě díky své nízké ceně.

Tehdy se však ukázalo, že ne každému by výkon takového řešení stačil, nebo stačil s většími kompromisy. O něco později přibyl do nabídky NAS tohoto výrobce další adept na otestování – D-Link ShareCenter Solo DNS-315, nabídku jsem rozhodně nemohl odmítnout.

DNS-315 má oproti starším bratrům jen jednu volnou pozici pro pevný disk, což je také asi nejzásadnější rozdíl mezi nimi. Díky tomu má menší rozměry a hmotnost, lehčeji tak pro něj naleznete umístění.

NAS je k dispozici hned ve třech variantách – bez disku, nebo s diskem o kapacitě 1 nebo 2 TB. Výrobce sám udává maximální kapacitu disku 3 TB. Do rukou se mi dostala 1TB verze s pevným diskem Hitachi. Testy jsem však chtěl provádět i s diskem z naší referenční sady (WD10EALX), úložiště se s ním ale za žádnou cenu nechtělo kamarádit.

Přestože by bylo ideální výsledky srovnat i s většími bratry, nedočkáte se jich. V průběhu roku byla upravena metodika a s ní i kompletně změněna testovací sestava, nedovolím si tedy míchat „jablka s hruškami“. Pro orientaci se ale na starší test podívat můžete, v aktuálních grafech naleznete porovnání s nově naměřenými jednodiskovými modely.

Jako vždy nabízím jednoduchou srovnávací tabulku se základními parametry:

 

 

Testovací sestava a metodika

 

Testovací sestava a metodika

Základem testovací sestavy se stala základní deska Asus P7P55 WS SuperComputer, která disponuje dvojicí síťových karet Realtek 8112L. Ty disponují schopností pracovat v režimu tzv. bondingu, často také známého jako teaming. Síťové karty se pomocí ovladače spojí do jednoho připojení a navýší tak maximální teoretickou propustnost. Do volného PCI slotu je přidána ještě jedna síťová karta, která slouží výhradně pro připojení do lokální sítě (a přístup k internetu).

Touto schopností disponují také některá síťová úložiště, jelikož jejich výkon již naráží na úzké hrdlo gigabitového Ethernetu. Na současné sestavě tak bude možné změřit opravdu maximální dosažitelný výkon.

Pro testy síťových úložišť není nutné využívat nejvýkonnější procesor na trhu, použitý Intel Core i5-661 (dvoujádrový procesor s HT) na taktu 3,33 GHz bohatě postačí. Na základní desce je osazeno celkem 16 GB operační paměti DDR3 na frekvenci 1333 MHz.

Část operační paměti je využita pro tvorbu RAMdisku o velikosti 4 GB, ze kterého je na úložiště odesílán balík
46 178 souborů rozesetých ve 4404 složkách o celkové velikosti 3,79 GB. Operační paměť je při práci s takto malými soubory několikanásobně rychlejší než pevné disky, zbavuji se tak dalšího úzkého hrdla při testech.

Jako primární pevný disk pro většinu praktických testů nakonec poslouží SSD s řadičem SF-2281, konkrétně model OCZ Vertex 3 s kapacitou 60 GB. Pravidelní čtenáři schopnosti tohoto zařízení znají, při práci s komprimovatelnými soubory dosahuje přenosových rychlostí až 500 MB/s v obou směrech. Vzhledem k tomu, že při testech využívám přenosu 10GB prázdného souboru VHD, není problém dosáhnout maximálních rychlostí (limitovaných řadičem disků, který má propustnost maximálně 3 Gb/s).

Zbylé, pro testy nepodstatné komponenty naleznete ve shrnující tabulce. Jako operační systém posloužil Windows 7 Ultimate 64-bit se všemi dostupnými aktualizacemi, včetně Service Pack 1.

Metodika

Ze všeho nejdříve síťové úložiště připojím do stávající sítě a zkontroluji dostupné aktualizace firmware. Ty někdy přinášejí významné navýšení výkonu. Na úložišti vytvořím novou sdílenou složku a přidám uživatelský účet.

Poté zkontroluji spuštěné služby na úložišti, ponechávám zapnutou pouze podporu pro přenos pomocí protokolu FTP, CIFS a Rsync. Nakonec se přesunu do nastavení sítě a změním potřebné položky tak, aby odpovídali testovacímu prostředí.

U dvoudiskových modelů provádím testy při nastavení diskového pole RAID 0 a 1, u vícediskových se snažím otestovat všechna dostupná nastavení (RAID 0, 1, 5, 6, 10). Pokud je k dispozici protokol iSCSI, provádím pak testy ještě s ním (v režimu RAID 1 u dvoudiskových, respektive RAID 5 u vícediskových úložišť).

Úložiště je poté připojeno napřímo do testovacího počítače pomocí gigabitového Ethernetu. Na této síťové kartě je zakázán firewall a chybí i připojení k internetu. Díky tomu je zajištěno, že úložiště nebude zpracovávat požadavky jiných počítačů v síti a provoz nebude blokován.

Prvním testem je rychlost čtení a zápisu skrz protokol FTP. Na počítači je nainstalován klientský software FileZilla, po úspěšném spojení s úložištěm je na úložiště odeslán 10GB soubor VHD (zdrojem dat je výše zmíněný SSD). Výsledná rychlost je počítána z doby trvání přenosu. Následně je soubor opět stažen (a na zdrojovém disku přepsán).

Následuje stejný test, tentokrát jsou však data přenášena protokolem CIFS/SMB. Na počítači je nainstalován program FastCopy, který slibuje vysoký výkon přenosu a zároveň přináší komfortní možnosti nastavení, navíc po dokončení přenosu sám zobrazí průměrnou rychlost.

Test s FastCopy je proveden ještě jednou, ale s jinými zdrojovými daty – na RAMdisk je nahrán balík 46 178 souborů rozesetých ve 4404 složkách o celkové velikosti 3,79 GB. Data z RAMdisku jsou pak přenášena na síťové úložiště. Rychlost takového přenosu je mnohem nižší než v případě velkého souboru.

Následují kombinovaná měření přenosu pomocí protokolu FTP i CIFS. V jeden moment je zahájen přenos oběma protokoly (z různých umístění do různých umístění) v různých kombinacích. Cílem tohoto testu je ukázat, jak se úložiště bude chovat při současné práci dvou uživatelů. Problém s tímto testem mají zejména jednodiskové modely, kdy pevný disk nestíhá provádět obě operace naráz a přenos v jednom či druhém směru utlumí na minimum.

V testovací metodice mají zastoupení také syntetické testy. Pro testy síťových úložišť jsem použil dvojici oblíbených benchmarků pro pevné disky – Crystal Disk Mark a ATTO disk benchmark.

Nově také přibyl test přenosu pomocí Rsync – na úložišti je v samém závěru testů nastavena zálohovací úloha (pokud to samozřejmě úložiště dovolí) a odeslána pomocí Rsync do počítače. Jelikož systém Windows 7 Rsync nativně nepodporuje, je použit software Deltacopy. Rychlost přenosu je vypočítána pomocí časových razítek vytvořeného souboru.

 

D-Link DNS-315 – hardware

 

D-Link DNS-315 – hardware

D-Link DNS-315 více než na nějaké designové výstřelky raději vsadil na jistotu a zvolil tradiční tvar šasi s tradičním materiálem. Tvarem šasi DNS-315 připomíná před časem testovaný WD My Book Live, černý plast s lesklým povrchem však kazí dobrý dojem.

 

Z tohoto materiálu asi nemá nikdo větší radost než policie, zato pro fotografy je to černá můra. Zachytává každé smítko prachu, které zrovna letí kolem, stačí jej na okamžik uchopit do rukou a otisky prstů jsou naprosto všude. Už aby této „módě“ odzvonilo, všichni si jistě hlasitě oddechneme.

Na předním panelu nenaleznete nic vyjma tří průzorů pro svítivé diody. Ty indikují (zleva) zapnutí NASu, aktivitu pevného disku (případně zbývajících 5 % volného místa) a přítomnost USB zařízení. Úplně dole se pak nalézá logo modelové řady ShareCenter.

Zadní stranu pak (jako obvykle) okupuje výdech pro ventilátor (ten má mimochodem průměr čtyři centimetry, větší by se do NASu ani nevešel). Pod ním je tlačítko pro zapnutí přístroje, zapuštěné tlačítko pro kopírování obsahu z a na USB zařízení. Nechybí jeden USB konektor standardu 2.0, zdířka gigabitového Ethernetu a konektor pro napájecí adaptér. Pokud byste hledali tlačítko pro reset do továrního nastavení, museli byste síťové úložiště nejdříve zvednout a otočit. Ano, nachází se na spodní straně (základně).

 

Pro přístup k pevnému disku musíte nejdříve povolit dva šrouby na spodní straně a pak plastové tělo „rozpůlit“. První pokus není úplně jednoduchý, po pár pokusech se však již plasty nijak nebrání. Pokud jste obdrželi úložiště již s pevným diskem (jako já) a chcete jej vyměnit, budete muset povolit ještě šest dalších šroubů, které disk zajišťují v pozici. Pak již stačí trochu zabrat a disk vytrhnout z konektorů.

Na základní desce zařízení je možno spatřit operační paměť od společnosti Hynix a síťový čip Realtek (typ). Použitým procesorem je dvoujádrový ARM 11 na frekvenci 750 MHz od společnosti PLX, konkrétní model (pro zájemce je) NAS7820.

   

Spotřeba

Se spotřebou na tom bývají jednodisková úložiště skvěle. Elektrickou energii požírá prakticky jen pevný disk, hardware jednodiskového úložiště nebývá příliš náročný – v tomto případě dvoujádrový procesor ARM na poměrně nízké frekvenci. Výrobce sám referuje maximální spotřebu s diskem 14,9 W a v klidovém režimu pak 4,3 W. Zejména spodní hranice je poměrně dost vysoká.

Jaké jsou ale praktické výsledky? V zátěži jsem se nedostal přes 7 W (nározově při roztáčení disku jsem změřil dokonce 8 W, ale to bylo sotva na pár vteřin), zatímco klidová spotřeba se zastavila na hodnotě okolo 5 W. Toto úložiště očividně neumí uspat disk tak, jak to jiná umějí. Pokud tedy chcete výrazněji ušetřit za elektřinu, budete muset nastavit pravidla pro automatické vypnutí a zapnutí úložiště.

 

D-Link DNS-315 – software

 

D-Link DNS-315 – software

Polovinou úspěchu síťového úložiště je softwarová výbava. Do té můžeme započítat i instalační proceduru, protože představa, že zakoupíte síťové úložiště a budete kvůli tomu muset spouštět příkazovou řádku, asi všem přijde nemístná. Na snadnou instalaci jsme si zkrátka již zvykli, a čím jednodušší je, tím lépe i pro technicky méně zdatné zájemce.

Instalace, webové rozhraní

Na instalačním médiu, které je přibalené ke každému úložišti, najdete aplikaci, která vás provede celým procesem, od vybalení, přes osazení pevného disku, až po připojení k síti. Aplikace dokonce počítá i s tím, že úložiště se vám může vrátit z reklamace a nabídne obnovu nastavení ze zálohy.

 

Po dokončení instruktáže v prvním kroku se aplikace automaticky přepne do druhého. V něm by měla aplikace vyhledat v síti všechna dostupná síťová úložiště společnosti D-Link. V mém případě se tak nestalo, mohl jsem spouštět aplikaci v administrátorském režimu, mohl jsem práci zjednodušovat předřazením routeru, ve kterém byl zapojený pouze NAS a testovací sestava – nic nepomohlo.

Už jsem se obával, že úložiště je nefunkční a já jej pošlu zpět, ale nedalo mi to. IP adresu NAS od routeru dostal, počítač na něj viděl, jen aplikace si ho nechtěla všimnout. Na médiu jsem nakonec nalezl ještě starou známou aplikaci D-Link Storage Utility, která mi během vteřiny úložiště nabídla k nastavení.

   

V této aplikaci můžete provést základní nastavení (opravdu jen to základní). Změnit IP adresu a deaktivovat příjem DHCP nastavení, namapovat si jednotku úložiště do počítače (nicméně není stanoveno, pod jakým uživatelským účtem je tak učiněno). Mnohem pohodlnější je práce s webovým rozhraním

Webové rozhraní

Pravidelní čtenáři našeho magazínu již podle prvního screenshotu poznají, že vzhled webového rozhraní přesně kopíruje dříve testovaný D-Link DNS-325, s jednou hodně nepříjemnou změnou – do DNS-315 se nedají instalovat žádné doplňky, alespoň ne v tomto firmware (aktuálnější v době recenze nebyl k dispozici).

       

D-Link se k tomuto kroku uchýlil z jednoduchého důvodu – nedostatek paměti. Úložiště samo o sobě při „nicnedělání“ spotřebuje 117 MB operační paměti, pro ostatní aplikace by tak zbylo něco málo přes 5 MB. Do toho se dnes nevejde snad ani Poznámkový blok integrovaný ve Windows.

Popis jednotlivých funkcí a nastavení naleznete po klepnutí na odkaz zmíněný výše, není nutné zde opakovat již jednou vyřčené. Dovolím si zde ještě dopsat poznámku o tom, proč jsem neotestoval zálohování pomocí Rsync. Dialog pro vytvoření úlohy totiž počítá s tím, že druhá strana bude vyžadovat uživatelské jméno a heslo, což v případě software DeltaCopy nepřipadá v úvahu.

Zálohování je hra

Na instalačním médiu kromě průvodce a návodů v PDF výrobce ponechal i aplikaci pro zálohování nazvanou ShareCenterSync. Ta umožňuje jednoduše nastavit zálohovací úlohu pro data z počítače a přenést je na vybrané síťové úložiště z řady ShareCenter.

 

Pomocí několika jednoduchých kroků si nastavíte zálohovací úlohu – vyberete ze stromové struktury složky, který chcete zálohovat, dále můžete nastavit, soubory s jakou příponou budou zálohovány, případně vybrat všechny soubory, zvolit úložiště a zadat pověření.

V samotném závěru pak nastavíte, jak často se má záloha vykonat. Samozřejmě ji lze ponechat na ručním spouštění, ale vyloučení lidského faktoru automatizací je zde asi lepší řešení. V nastavení nezapomeňte pouze zaškrtnout automatické spouštění programu s Windows. Kompletní možnosti programu (mnoho jich není) prozradí přiložené screenshoty.

 

Testy výkonu — FTP, CIFS

 

Testy výkonu

Všechny testy výkonu probíhají s úložištěm připojeným napřímo do počítače s dedikovanou gigabitovou síťovou kartou. Chci se tím vyvarovat problémům s případným nízkým výkonem dalších prvků v síti (router, switch).

Testy slouží k porovnání výkonu jednotlivých polí RAID, dle výsledků lze jednoduše odvodit, jaké pole zvolit. Ačkoliv většinu testů vyhraje nastavení RAID 0, nemohu toto nastavení doporučit, při zničení kteréhokoliv disku přijdete o data na všech. Nasazení RAID 0 si dovedu představit pouze ve specifických případech (pravidelné zálohování do dalšího umístění, data nenáročná na obnovu, ale existují vůbec taková?). Výsledky budou do budoucna porovnatelné s dalšími testy NASů na ExtraHardware.

FTP, CIFS

K testování FTP využívám FileZilla klient, na server a následně z něj se odesílá soubor o velikosti 10 GB. Všechny služby (mail server, web server, multimediální aplikace) jsou vypnuty. FTP bývá pro svou jednoduchost a (relativní) spolehlivost často využíváno pro automatické zálohování.

 

Nově pak procházím testy CIFS ještě jednou, tentokrát nepřenáším jediný soubor, ale rovnou celou složku obsahující 46 178 souborů rozesetých ve 4404 složkách o celkové velikosti 3,79 GB. Snažím se tak alespoň částečně přiblížit reálný výkon zařízení v běžném provozu.

Výsledky ve screenshotech:

NAS D-Link ShareCenter Solo DNS-315, 1 TB

ATTO Disk Benchmark, CrystalDiskMark x64 3.0

 

ATTO Disk Benchmark, CrystalDiskMark x64 3.0

Na testování síťových úložišť se dají využít tradiční diskové benchmarky, využil jsem dva velmi oblíbené — ATTO Disk Benchmark a CrystalDiskMark. Každý z nich testuje propustnost trochu jinak, a tak vám nabídnou ucelený obrázek o výkonu.

Výsledky ve screenshotech

FTP a CIFS podruhé a dvakrát

 

FTP a CIFS podruhé a dvakrát

Ještě jednou se podívejte na výkon zařízení při přenosu dat pomocí CIFS a FTP, tentokrát však na zařízení budou probíhat dvě operace současně. Cílem je ukázat, jak se úložiště bude chovat při více operacích probíhajících různými směry.

Současné čtení FTP i CIFS

Při tomto testu je ze zařízení čten 10GB soubor ze dvou různých umístění, stahování probíhá současně pomocí FTP (Filezilla) i CIFS (FastCopy).

Současný zápis FTP i CIFS

Při tomto testu je do zařízení nahráván 10GB soubor ze dvou různých umístění, nahrávání probíhá současně pomocí FTP (Filezilla) i CIFS (FastCopy).

Současný zápis FTP a čtení CIFS

Při tomto testu je do zařízení nahráván 10GB soubor pomocí FTP, přičemž současně dochází ke stahování jiné kopie souboru pomocí CIFS.

Současný zápis CIFS a čtení FTP

Při tomto testu je do zařízení nahráván 10GB soubor pomocí CIFS, přičemž současně dochází ke stahování jiné kopie souboru pomocí FTP.

Současný zápis a čtení CIFS

Opět stejný scénář, tentokrát komunikaci se zařízením zajišťuje v obou úlohách CIFS protokol (dvě instance programu FastCopy provádějí download i upload souboru z různých umístění).

Výsledky ve screenshotech

Verdikt

 

Verdikt

D-Link s DNS-315 zaspal dobu. Výkon jednodiskového úložiště nikdy nebude ohromující (a ani to nikdo neočekává), jenže konkurence tento nedostatek výborně maskuje doplňkovými službami, ať již se jedná o fotogalerii nebo webové služby. U tohoto úložiště se budete muset smířit s tím, co umí (a někomu to třeba bude vyhovovat).

Mírně mimo je i cena. Bezdiskovou variantu seženete v e-shopech za 1600 Kč s daní. O tři stovky dráž je DNS-320, který umožňuje osadit dva disky. 1TB varianta pak stojí přes 5000 Kč – přes 3400 Kč za disk a to, že nebudete muset povolit osm šroubků. Zcestné. O 2TB variantě se snad ani raději zmiňovat nebudu.

Konkurence je zkrátka příliš veliká a D-Link ShareCenter Solo na ni nestačí.  A to ani z hlediska konstrukce, ventilátor vydává poměrně nepříjemný hluk i na střední otáčky. Teploty přitom nejsou zvlášť nízké.

Úplným závěrem se ještě musím zmínit o vibracích. Ty byly chvílemi téměř nesnesitelné a opravdu lehce se přenášely i do stolu. Mohlo se však jednat o chybu konkrétního modelu, snad mi případní majitelé alespoň tento poslední odstavec v diskuzi vyvrátí.

D-Link ShareCenter Solo DNS-315

+ jednoduchá aplikace pro zálohování

- vibrace

- hlučný v zátěži

- cena nereflektuje výkon

- není česká lokalizace