Piráti čtenářům 5. díl: Vládci poplatků

9. 11. 2011

Sdílet

 Autor: Redakce

Po monopolu na nahrávky, který si nahrávací společnosti vymohly před padesáti lety, se náš seriál dostává k poplatkům z kopírování.

Zásadní roli v rozmachu kopírování hrál nástup cenově dostupných vypalovaček. Vydavatelé proto systematickým lobbingem přesvědčili politiky, že IT sektor má jako „kompenzaci“ platit vyšší ceny za počítače a média. Zatímco v angličtině se poplatkům logicky říká poplatky z kopírování (private copying levy), v českém lobbistickém žargonu přetrvává výraz „právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu”.

Zdaníme všechno

Poplatky se vybírají za přístroje ke kopírování, z médií, z vysílání, z provozování, zkrátka ze všeho, kde to jen jde. Plošné poplatky totiž nabízejí vysoce efektivní způsob, jak získat malým úsilím velké množství peněz. IT sektor tedy musí ve světě čelit zvláštním daním, které v jiných odvětvích nemají obdoby: od kopírek a tiskáren, přes počítače a harddisky, digitální média flash, CD, DVD, Blu-ray disky až po papír do tiskáren.

To všechno jsou prostředky, které lze označit za použitelné ke kopírování a za něž lze vybírat zvláštní daň. Ne všude ovšem tyto soukromé daně, které si vylobbovali výrobci, nakladatelé a autorské svazy uznávají. Například v Austrálii je soud v roce 1993 prohlásil za protiústavní a vláda je musela odvolat. V roce 2011 navíc stanovil Soudní dvůr Evropské unie, že poplatky jsou nespravedlivé, pokud je poplatková organizace účtuje i firmám, u kterých soukromé kopírování nepřipadá v úvahu.

Kdo dostává poplatky vybrané od vás

Hele, tamhle jde Ferda. Ferda jede metrem do hospody a cestou si čte knížku půjčenou v knihovně (poplatek Dilia 0,50 Kč). V hospodě sedí s kamarády (v pozadí hraje televize, poplatek 3096 Kč ročně), místní kapela hraje písničky Beatles (poplatek OSA 892 Kč). Pak jdou tancovat techno (poplatek OSA za remixování 6 805 Kč). Cestou taxíkem domů hraje rádio (poplatek OSA a Intergramu 384 Kč ročně).

Doma přenesou fotky z digitálního foťáku (poplatek OSA 90 Kč) do počítače (poplatek OSA 120 Kč) a fotky si vytisknou (poplatek Dilia za tiskárnu 120 Kč). Pak zazvoní mobil (poplatek za zvonění 2 Kč, poplatek z paměťové karty mobilu 90 Kč). Zapnou si stereo (poplatek 70 Kč), pustí si CD z knihovny (poplatek Intergram 3 Kč). Pěkně drahý večer. A aby toho nebylo málo, ráno zazvoní budík a z rádia začne hrát pop (poplatek 20 Kč).

Podpora umělců? Kdeže

Jaký je oficiální důvod poplatků? Poplatky mají odškodňovat umělce za to, že lidé sdílí jejich tvorbu. Zákon tedy vychází z teze, že sdílení tvorby způsobuje umělcům škodu. To je samozřejmě nesmysl. Škodu však způsobuje držitelům kopírovacího monopolu, ať už jsou to společnosti, na které umělci svoje práva převedli, nebo výrobci a nakladatelé. Podstatou poplatků je, že se snaží reagovat na základní absurditu kopírovacího zákona, kterou je zákonný monopol.

Vznik každého jednotlivého díla doprovází ze zákona vznik kopírovacího monopolu nezávisle na vůli autora, dokonce i jeho vůli navzdory. Poplatky jsou pak úlitbou uživatelům, kteří chtějí díla využívat, aniž by porušovali kopírovací monopol. Jde o záplatu, která má řešit strukturální problém – zavedení monopolu na informace. Co se s vybranými penězi děje poté, co projdou útrobami OSA?

Co se děje s vybranými poplatky, si OSA rozhoduje sama, zákon jí nic nepředepisuje

OSA si to rozhodne sama. Zákon o rozdělení poplatků nic nepředepisuje, takže poplatky dostanou ti nejhranější členové OSA, v průměru jde o desítky tisíc korun ročně. Lobbisté při zdůvodňování existence poplatků uvádějí, že podpoří nové umělce. Ve skutečnosti však podpoří jenom vlastní zisk. Rozdělování poplatků principiálně nemůže být způsobem, jak podpořit novou tvorbu: Poplatky se totiž vybírají podle existující tvorby a profitují z nich pouze zavedení autoři. Po rozdělení vybraných poplatků bohatý umělec zbohatne a chudý zůstane stejně chudý (malým kapelám poplatky jen zvyšují náklady na vypalování vlastních CD).

Poslední mylný argument se týká výše ušlých zisků, jejichž „vymýšlení” se stalo mantrou virtuálního vlastnictví. Lobbisté tvrdí, že je potřeba odškodnit zpěváka za to, že jeden člověk si jeho singl koupí a zbylí lidé si ho jenom zkopírují. Poplatky se tedy vypočtou úměrně počtu lidí, kteří si singl koupili. Ad absurdum se tak vybere nejvíc peněz za „ušlý zisk” ze singlu, který si koupil úplně každý! Kopírovací poplatky sice nasměrovaly do populární hudby mohutný penězovod a umožnily financovat jeho propagaci. Ale tyto peníze také populární hudbu nespravedlivě zvýhodnily proti ostatním žánrům, například vážné nebo alternativní hudbě. Státní protekce pod tlakem zájmové skupiny narušila přirozenou konkurenci hudebních žánrů.

bitcoin_skoleni

Příště se podíváme na vrozenou tendenci kopírovacího monopolu pravidelně se prodlužovat.

Článek vznikl ve spolupráci se serverem PiratskeNoviny.cz a původně vyšel v našem časopisu Extra PC.