Připojení k internetu by mělo patřit k základním lidským právům

15. 3. 2010

Sdílet

 Autor: Redakce

Ať chceme nebo ne, žijeme ve společnosti, jejíž neodmyslitelnou součástí je informace. Vědění je moc, jak praví klasik, a při pohledu na současnou situaci to musíme potvrdit více než kdykoliv předtím. Hodnota „té správné“ informace může dalece převýšit hodnotu mnoha hmotných statků. A nebo může „ta správná“ informace hmotné statky docela dobře generovat.

Jistě není pro nikoho velkou novinkou, že jak soukromé společnosti, tak i samotné státy, dnes vynakládají ohromné množství prostředků na to, aby se „ty správné“ informace získaly a ještě větší množství prostředků na to, aby s nimi mohly efektivně nakládat. Internetová síť je jedním velkým informačním potrubím a nasnadě je tvrzení, že ten, kdo čas od času nepootočí svým informačním kohoutkem, by se mohl za chvíli divit, co že se to kolem něj děje.

 „Právo na komunikaci nemůže být ignorováno“

„Stáváme se společností, která je založená na znalostech, a každý musí mít možnost se na ní podílet,“ říká Dr Hamadoun Toure, generální tajemník ITU (International Telecommunication Union), úřadu pro informační technologie Spojených národů. „Internet je nejmocnější potenciální zdroj osvěty, jaký byl kdy vytvořen.“ Dr Toure přirovnává internet k běžným infrastrukturám, jako jsou silnice nebo vodovod, a tvrdí, že stejně by s ním měly nakládat i samotné vlády.

Ukázkový příklad ideologie „informačního potrubí pro všechny“ uvedené do praxe je vidět např. ve Francii nebo Estonsku, kde byl přístup k internetu uzákoněn jako základní právo obyvatel. Ještě o krok dál jde pak Finsko. To se stalo první zemí na světě (a zatím taky poslední), kde byl jako základní lidské právo ustaven přístup k širokopásmovému (broadband) internetu – obyvatelé Finska mají zaručen internet o rychlosti minimálně 1 Mb/s. Dle slov finských úřadů je však hranice jednoho megabitu pouze přechodná, obyvatelé Finska by už v roce 2015 měli uplatňovat svá občanská práva na plných 100 Mb/s. Úzce s tím souvisí i fakt, že světovou digitální síť používá kolem 80 % Finů (u nás je to něco přes polovinu obyvatel).

Pozitivní postoj k legitimizaci práva na přístup k internetu zaujímá i Evropská unie. Podle ní je toto právo srovnatelné s právem na svobodu slova.

A co si myslí uživatel?

Číňané (87 %) jsou přesvědčeni o něco více než Američané (76 %), že by měl být přístup k internetu zařazen mezi základní lidská práva. Naproti tomu většina Američanů přisuzuje internetu podvodné aktivity a ztrátu soukromí. Celosvětově se k právu na internet přiklání 79 % dotázaných.

Určitě nikoho nepřekvapí, že pro rovných devět desetin uživatelů je internet hlavně zdrojem informací. Polovina respondentů se přiznala, že tráví hodně času na sociálních sítích, jako jsou MySpace nebo Facebook. 48 % si pak stojí za tím, že je internet bezpečné místo pro vyjádření vlastních názorů. Třetina uživatelů vidí potenciál sítě sítí v možnosti najít si vhodného partnera. Zajímavé číslo přinesl dotaz, zda by se uživatelé bez internetu klidně obešli – 55 % tvrdí, že ano. Docela zajímavá čísla by mohl přinést experiment, při němž by se respondenti od informačního potrubí na měsíc opravdu odpojili. Nic takového však podle našich informací zatím nebylo provedeno.

Co se týče času, který uživatel stráví surfováním (vyjma pracovních povinností), u většiny je to méně než 12 hodin týdně. Více než 12 hodin stráví týdně na síti 23 % respondentů, méně než 3 hodiny týdně to je celých 35 %. Všechna čísla včetně rozdílů mezi zeměmi můžete vidět zde.

Přístup k internetu ano, ale žádné rošťárny

S problematikou uzákonění práva na připojení k internetu se rovněž otevírá řada otázek ohledně regulace a kontroly internetových uživatelů. Zaručení bezstarostného brouzdání po síti totiž tak trochu svádí k tomu, že si za to stát „na oplátku“ něco vezme. S touto myšlenkou, která nápadně zavání příslovečnou metodou cukru a biče, koketuje např. Velká Británie. Ta sice do roku 2012 slibuje širokopásmové připojení  „pro všechny“, zároveň však spekuluje o uzákonění tzv. pravidla „třikrát a dost“, pomocí kterého by se daly efektivně odstřihávat přípojky nepohodlných koncových uživatelů.

Tento zákon, přezdívaný také „francouzská digitální gilotina“, vešel již v loňském roce v platnost ve Francii a mezi ním a liberálnější digitální politikou EU trochu létají jiskry. Nicméně EU trvá na prohlášení, že opatření členských států, která by mohla ovlivnit přístup jejich občanů k internetu, musí respektovat základní práva a svobody občanů.

Určitým měřítkem může být i fakt, že na seznamu zemí, které se domnívají, že by internet neměl být regulován žádnou institucí, se nachází i digitální velmoc Jižní Korea. Stejné přesvědčení o spíše negativních dopadech regulace má 53 % všech dotázaných uživatelů. Naopak pro určitou nezbytnou míru kontroly je Čína a většina evropských států.

ICTS24


zdroj: www.csmonitor.com

Nigérie se svými 7,5 % připojených uživatelů je jednoznačně pro uzákonění práva na internet a proti jakékoliv regulaci vládami.