Tento postupný rozvoj bez zcela zásadních kroků, vedoucí k nekompatibilitě, byl celé platformě vlastní. Ve chvíli, když se na pultech objevilo „plusko“, už měl Sinclair za sebou řadu úspěchů a to nejen na trhu mikropočítačů.
Vynálezce každým coulem
Sinclair se narodil v roce 1940, jen pár dnů před začátkem bitvy o Británii. Málokterý rok v moderní historii byl pro Velkou Británii tak trpký. Už od narození vynalézal a tomuto úsilí nakonec obětoval i vysokoškolská studia. Vždy jej zajímala elektronika, ovšem řada vynálezů sahá do zcela jiných oborů – například slavné miniaturní auto pro jednoho Sinclair C5 či skládací bicykl A-bike. Některé se staly nesmírně úspěšnými, s jinými pohořel – například právě s tím autem a kolem. Dá se říci, že i tyto „úkroky stranou“ se řídí základní sinclairovou životní filozofií – snahou o miniaturizaci a to jak na poli velikosti, tak s ohledem na výslednou cenu. Tato snaha však vedla někdy k poněkud problematické funkčnosti.
Už jako náctiletý si vydělával psaním článků o elektronice a sestavováním zesilovačů. První opravdový úspěch přišel s první opravdu kapesní kalkulačkou. Tehdy zrovna vrcholil „kalkulačkový boom“, a každý, kdo uměl držet páječku v ruce, měl pocit, že musí přijít s podobným zařízením. Nicméně, pouze Sinclair Executive byla napájena miniaturními monočlánky, čímž všechny oslňovala tenkostí svého těla. No dobře, na baterky byla tím pádem schopna pracovat jen pár hodin, a pokud byly přetížené, tak vybuchly. Nic zkrátka není zadarmo.
V roce 1977 přišel Sinclair MK 14, jednodeskový primitivní mikropočítač, první v Albionu. Měl to být jen takový pokus o test zájmu o novou technologii, ovšem stejně jako konkurenční KIM-1 měl obrovský úspěch. Byly vyrobeny desítky tisíc, což při obtížné použitelnosti je dnes až neuvěřitelné. Tehdy ale počítače začínaly být „in“ a spousta domácích kutilů chtěla ten zázrak techniky vlastnit, bez ohledu na fakt, že jim vcelku k ničemu nebyl.
Opravdu snadno použitelný byl až druhý ze sinclairových počítačů – ZX80. Tento roztomilý drobeček dokáže ohromit i dnes, jak svou úsporností, nadčasovým designem, tak i jednoduchostí svého návrhu, kde vše je podřízeno jedinému – udělat počítač, který při minimálním množství nezbytných obvodů dokáže zobrazovat text na televizi, no a když mu vyjde nějaká ta volná milisekunda, tak i počítá. Jeho konfigurace s 1kB RAM (a 4kB ROM) byla poněkud poddimenzována i v době vzniku, ovšem počítač bylo možné rozšířit, čímž se stal solidně použitelný, i když byl celkem pomalý. Na druhé straně – co byste chtěli za sto liber? I díky tomu museli zájemci čekat na svou objednávku několik měsíců.
Úspěch v podobě ZX81
Na obrovský zájem o ZX80 navázal jeho následník ZX81. Ten se na rozdíl od svého předchůdce stal naprostým hitem. ZX80 bylo vyrobeno zhruba padesát tisíc, ovšem ZX81 už se počítá na miliony. Na vrcholu popularity tohoto stroje prodával Sinclair každý měsíc přes patnáct tisíc počítačů, tedy více, než Tandy, Apple a Commodore. Přitom i ZX81 byl jen drobným krokem vpřed, vylepšením původního konceptu, kde se hlavní změny odehrály pod kapotou. Osmnáct původních obvodů bylo firmou Ferranti totiž integrováno do jednoho zvaného ULA. I díky tomu byl počítač ještě levnější, než ZX80 – stál necelých sedmdesát liber.
ZX81 se stal neuvěřitelně úspěšným počítačem, opět především pro jeho láci. Samozřejmě, jak je u Sinclaira obvyklé, šlo o velice šikovně navržený stroj, který s minimem součástek dokázal zastat práci počítače, jenž na obrazovce televizoru zobrazí text a lze jej snadno programovat díky integrovanému Basicu. Není třeba zastrkávat někam cartridge s programovacím jazykem (jako třeba u Atari 800), stačí počítač pouze zapojit, spustit a můžete vytvářet nové. Ano, i tento počítač nabídl omezenou základní paměť 1kB, s níž se nedalo nic rozumného podniknout, ale i k němu bylo možné pořídit paměťové rozšíření a kromě toho i lacinou tiskárnu, která sice opět znamenala kompromis (tiskla pouze na úzkou roli speciálního papíru), ovšem za padesát liber – nevídané!
Zrození legendy
No a o rok později se konečně zrodilo TO. Člověk by čekal, že takový úspěch, jaký zaznamenal ZX81, už nelze překonat. Žádná z konkurenčních firem nedokázala v tak krátkém období udat přes půldruhého milionu počítačů. Jenže v roce 1982 dokázal Sir Clive Sinclair světu, že on zvládne ještě mnohem víc. Jeho ZX Spectrum znamenalo výrazné vylepšení originálního konceptu (i když jednoduché programy v Basicu lze psát zpětně kompatibilní). Spectrum nabídlo jemnou barevnou grafiku v rozlišení 256 × 192 px, i když barvy byly možné volit pouze díky atributům v rastru 32 × 24 px. Barevná paleta nabízela patnáct barev, což v této době bylo v podstatě standardem a jen velmi málo počítačů (například osmibitové Atari) umělo víc. Pro vytváření jednoduchých zvuků nabízelo Spectrum pouze jednoduchý reproduktorek a nahrávat programy a hry umělo zprvu pouze z magnetofonových kazet.
Vtip byl ovšem v tom, že pod kapotou Spectra byl použit jeden z nejlepších osmibitových mikroprocesorů – Z80 taktovaný na 3,5MHz. Díky tomu bylo Spectrum překvapivě výkonné a po stránce výpočetní síly bez problémů dokázalo překonat slavný Commodore C64, Apple II, BBC Micro i osmibitové Atari. Právě díky hrubé síle se programátoři dokázali vyrovnat s některými hardwarovými omezeními. I s jednobitovým „pípákem“ se tak na Spectru zrodila vícehlasá hudba, atributové omezení bylo díky šikovným trikům překonáno, ba dokonce se (opět díky trikům) podařilo navýšit i počet barev. No a fakt, že Spectrum na rozdíl od některých herních strojů neznalo sprity, tedy speciální grafické objekty vykreslované nezávisle na pozadí, tak tento fakt nevadil už vůbec. Jeho výkon byl takový, že se to v jeho hrách pohybujícími objekty jen hemží a procesor dokáže vše vykreslit sám a bez jakékoliv podpory.
Spectrum sice nenabídlo prakticky žádné standardní rozšiřující porty, namísto toho mělo svůj vlastní specifický přístup na sběrnici, který ovšem v této době umožnil mnohem více, než co měla konkurence. Díky tomu, že se Spectrum stalo ve velmi krátké době populární platformou, tak se i s mnoha rozšířeními takřka roztrhl pytel. Takže nevadilo, že Spectrum například nemělo porty na připojení joysticku, přestože joystickový interface se stal takřka povinností každého (na Západě, u nás to bylo složitější). A stejným způsobem se řešila neexistence standardního připojení disketové jednotky.
Sinclair totiž svým zákazníkům nabídl mechaniku Microdrive s miniaturními kazetkami. Jejich kapacita 85kB byla nižší, než u tehdejších disket, samozřejmě že i přístupová doba a čtení/zápis se s disketami nedaly srovnávat. Jakkoliv se jednalo o velice zajímavou technologii na hranici tehdejších možností a především za minimální cenu (za necelou padesátku liber jste si žádnou jinou mechaniku nekoupili), tak přeci jen pro serióznější použití toužili zákazníci spíše po disketách. Postupně vzniklo několik vzájemně nekompatibilních systémů, takže si zákazníci mohli zvolit dle svých možností a potřeb. Tato situace ale poněkud komplikovala vývoj softwaru, který byl obvykle stavěný na ten který systém.
Vylepšení v podobě ZX Spectra 128k
Po „faceliftovém“ ZX Spectru+ to trvalo něco přes rok, než Clive Sinclair představil přeci jen zásadnější vylepšení. Bylo jím ZX Spectrum 128k, původně vyvinuté pro prodej ve Španělsku, kde vzhledem ke speciálnímu clu na dovoz počítačů s pamětí pod 64kB se ukázalo jako skvělý nápad rozšířit Spectrum na mnohem více. No a inženýři samozřejmě ve vylepšování pokračovali – přibyl tříkanálový zvuk, MIDI, RS-232 a port na monitor, nehledě na vylepšenou ROM o kapacitě 32kB s lepším Basicem. Počítač se začal ve Španělsku prodávat v září 1985, ovšem v Británii se posečkalo na doprodání skladových zásob předchozích modelů. Počítač se tak objevil v obchodech až s příchodem roku 1986.
Bohužel, tento model se stal labutí písní firmy Sinclair Research. Sir Clive udělal během této doby mnoho špatných obchodních rozhodnutí, rozběhl se několika směry naráz, a to se mu nevyplatilo. Na trhu se příliš nedařilo Sinclairu QL, tedy počítači, který měl být lacinou náhradou IBM PC, nedařilo se ani dceřiným firmám, selhalo elektrické vozítko C5, neuspěla kapesní televize TV80, zkrátka, ani miliony vydělané na Spectru nedokázaly situaci zvrátit. Firmu před naprostých krachem zachránil až Alan Sugar se svým Amstradem.
Amstrad celou platformu radikálně proměnil, což je vidět na první pohled. Pravda, i nadále se snažil zachovat kompatibilitu, ale rozhodl se použít ve „svých“ sinclairech mnohem kvalitnější klávesnici. První ZX Spectrum+2 mělo integrovaný kazetový magnetofon i joystickové porty, model +3 přišel s integrovanou disketovou jednotkou, ovšem pro nás dnes poněkud zvláštní třípalcové velikosti. Navzdory očekávání se ale +3 zas tak moc neujalo, takže jako poslední mohykán zůstal prodáván typ +2B, jehož výroba byla ukončena roku 1992, tedy deset let po uvedení ZX Spectra na mikropočítačovou scénu.
Samozřejmě, pravověrní sinclairisté sice těmito počítači pohrdají, ale objektivně řečeno, jedná se o stroje, na jejichž klávesnici se dodnes dá slušně psát, není nutno myslet na výměnu její membrány, jsou dostatečně robustní, no a pro hráče mají k dispozici i dva joystickové porty, což bohužel komplikuje nepříjemná okolnost, že jsou určeny jen pro speciální typ Sinclair. Pro klasické ovladače z Atari či C64 bohužel potřebujete konverzi.
Plagiátům vstříc
Celá platforma byla unikátní ještě v jednom ohledu – kromě IBM PC snad neexistuje kopírovanější počítač, přičemž se pochopitelně jednalo o činnost neschválenou Sirem Clivem. Klony tohoto počítače spatřily světlo světa jak v Evropě a Asii, tak i poněkud neobvykle v Jižní Americe. U nás se stal významným příspěvkem k počítačové gramotnosti Didaktik Gama, produkt slovenského podniku Didaktik Skalica, který byl vytvořen skutečně svérázným způsobem. V první sérii byl použit jak originální mikroprocesor Z80, tak původní ULA, přičemž ROM byla zkopírována. ULA byla zakoupena přímo ve firmě Ferranti s vysvětlením, že Didaktik Skalica je autorizovaný servis v tehdejším Československu. Z tohoto titulu prodala firma Ferranti v dobré víře několik tisíc kusů ULA.
Didaktik Skalica ve výrobě pokračovala a objevily se nové typy, později dokonce s integrovanou disketovou jednotkou. A tak tento počítač počátkem devadesátých let představoval pro ty méně majetné možnost pro lacinou poloprofesionální práci. Díky němu pro něj vznikaly velice kvalitní programy, textové a tabulkové procesory i databáze, čímž platforma na krátký čas zazářila, neboť nic podobného jinde (mimo IBM PC) neexistovalo. A „písíčko“ bylo tehdy opravdu proklatě drahé...
I dnes si lze ZX Spectrum bez problémů pořídit a nejedná se o žádnou velkou investici. Není třeba rozbíjet prasátko a v zájmu zachování rodinných financí oželet novou televizi či mobilní telefon posledního typu. Pokud už si „gumáka“ pořídíte, jak na vás bude působit? Dokáže vás dnes ten dávno překonaný počítač něčím zaujmout?
Je to možná paradoxní, ale svou miniaturností je ta krabička dodnes úžasná. Jakkoliv jste zvyklí, že dnešní počítače zabírají obvykle o pár místností méně, než před půlstoletím, ZX Spectrum je opravdu malé, menší, než obvyklý notebook, se strohým, nadčasovým designem a podivnou gumovou klávesnicí, která těm neznalým pouze naznačí jisté potíže při psaní. Samozřejmě, k jeho provozu potřebujete televizor, takže srovnávání s notebooky je poněkud nesprávné, leč už jen fakt, že počátkem osmdesátých let existoval takto malý počítač, už jen tato drobná skutečnost ukazuje, že miniaturizace vůbec není záležitostí dneška.
Samozřejmě, spuštění počítače vás vrátí zpět na zem, protože Spectrum toho samozřejmě zas tak moc neumí. Kromě toho asi každého vyděsí zvláštní editace, neboť vzhledem k omezené klávesnici nabízel tento počítač hned čtyři editační módy a ten základní spočíval v možnosti napsat celý basicovský příkaz pouhým jedním stiskem příslušné klávesy. Na druhé straně, toto také vede ke snad jediné přednosti Spectra oproti moderním počítačům – programuje se na něm nesrovnatelně jednodušeji, než v moderních vývojářských systémech, které svou komplexností a komplikovaností nejednoho adepta programování rychle odradí.
Naproti tomu, na Spectru stačí místo zdlouhavého studia ihned začít ťukat základní příkazy a výsledky jsou okamžitě k mání. Pochopitelně, takový program se nemůže s moderními ani v nejmenším srovnávat. Ovšem ta možnost lehce vyzkoušet nějaký algoritmus, to sepjetí s hardwarem, od něhož nás na rozdíl ode dneška nedělí desítka mezivrstev, ten pocit, že stroj skutečně ovládáte, to vše je k nezaplacení.
Nemá smysl tu apelovat na nějaký návrat k dávným počítačům, tlačit moderní programátory k tomu, aby oprášili učebnice assembleru pro Z80 a pořizovali si Spectrum. Chce se jen říci něco pro mnohé možná překvapivé. I ty zašlé počítače mají dodnes své kouzlo a mohou překvapit svou v jistém smyslu moderní jednoduchostí. I na těch starých počítačích lze dodnes demonstrovat základy programování a je to často demonstrace mnohem pochopitelnější, než na moderních nadupaných strojích. Newton kdysi prohlásil, že viděl dále, protože stál na ramenech obrů. Stejné je to i s dnešními nesmírně výkonnými mikropočítači. No a jedním z těchto dnes už překonaných obrů je ten malý plastový zázrak s gumovými klávesami. Sinclair ZX Spectrum.