První a nejrozšířenější formou softwarového pirátství je přímé sdílení souborů, k nimž nevlastníte autorská práva, na různých internetových úložištích typu Ulož.to či Letecké pošty. Zde uložený obsah neprochází žádnou větší kontrolou a tedy je ve výsledku jeho notná část „závadná“. Tuto závadnost sice může nahlásit jakýkoliv uživatel, ale popravdě: proč by to dělal? Opatření vůči sdílení ilegálního obsahu se server od serveru pochopitelně liší.
Ulož.to má dokonce vlastní vyhledávač souborů, tedy i těch pirátských
V případech, kdy jsou vysoká, musí se piráti uchýlit k použití různě šifrovaných názvů souborů. Místo celého názvu tak tedy napíší zkratku a podobně. Takové soubory pak nelze obyčejně vyhledat jinak, než s použitím specializovaných diskusních fór, na nichž piráti zveřejňují odkazy na ně nebo jejich jednotlivé části spolu s detailnějšími informacemi, co se daného releasu (tedy pirátské verze díla) týče, a taktéž všemi případnými hesly a návody. Cílový uživatel poté vybraný soubor jednoduše stáhne bez potřeby registrace či speciálních programů.
BitTorrent: jeden soubor na tisících počítačů
Největším problémem tohoto přímého sdílení je jeho otevřenost. Soubory jsou přístupné každému uživateli internetu, tím pádem hrozí nebezpečí, že na ně natrefí i majitel autorských práv. Mnohem lepší se v tomto směru jeví sdílení pomocí tzv. P2P (peer-to-peer, klient klientovi) serverů. Nejrozšířenějším nástrojem takového sdílení jsou klientyk síti BitTorrent.
Jedná se o aplikace (jmenujme ku příkladu Azureus), které jsou schopné spojit se s dalšími jejich uživateli a v rámci vytvořeného spojení navzájem sdílet určitý obsah. Adresa obsahu je pak uchována v souborech s příponou .torrent, jež jsou shromažďovány na trackerech. Trackery existují světové i české a v praxi celý systém funguje následovně: stáhnete si soubor .torrent, pomocí vašeho BitTorrent klientu se spojíte s uživateli, kteří ho již začali stahovat dříve nebo ho mají stažený, a díky rozdělení vybraného obsahu (mohou to být celé adresáře i jeden soubor) na menší části poté můžete jednak provádět download daného díla, jednak posílat tato data i dalším uživatelům, čímž se okruh stává nekonečným – tedy do té doby, dokud existují ti, co sdílejí (seedeři) a stahují (leecheři). Počet seederů i leecherů ovlivňuje samozřejmě také rychlost veškerého přenosu dat.
Na torrentech nejsou pouze nelegální data, je to také hlavní distribuční platforma linuxových distribucí
DC: nechte svět nahlížet do vlastní složek
Specifickou variantou P2P serverů je sdílení přes protokol Direct Connect. Zatímco u BitTorrent nedochází k přímému spojení s harddiskem počítače a vše se točí kolem jednoho daného souboru či adresáře, u Direct Connect má každý uživatel připojený k určitému hubu (datový „uzel“ spojující několik počítačů) svoji nabídku dat a z té si mohou ostatní uživatelé vybírat.
Na rozdíl od BitTorrentů, kdy tracker není vázaný na momentální počet připojených uživatelů, Direct Connect svoje „výlohy“ často zavírá. Spojení však bývá rychlejší a navíc existuje přímý kontakt (chat) mezi uživateli. Jedná se o oblíbený způsob propojení počítačů na vysokoškolských kolejích, přičemž v takových případech existují různé školní huby s jasnými pravidly (kolik je třeba nasdílet dat, co nesdílet) a občas i zaměřením (co sdílet).
Releasy, ripy a tak různě
Pokud bychom se chtěli zabývat tím, kdo vytváří tyto nelegální kopie filmů, softwaru či hudby a následně je pouští do oběhu, narazili bychom na pirátské skupiny. To jsou uskupení hackerů, kodérů, většinou vysoce nadaných programátorů, které pod tajnými jmény (Reloaded, Skullptura…) pracují na vytváření pirátských verzí. Kopii (čili rip) filmu či hudebního alba však vytvoří i jednotlivec. Uvedené způsoby sdílení souborů mají díky tomu jeden společný hlavní princip – řídí se heslem „piráti sobě“. Kdo chce stahovat, musí většinou též nějaká data nasdílet. A pirátů tudíž přibývá.
V příštím díle článků o softwarovém pirátství si objasníme způsoby ochrany před nelegálním kopírováním a distribucí softwaru, filmů i hudby.
