Sony Vaio S15: perfektní patnáctka na cesty (recenze)

Dnes recenzovaný patnáctipalcový model Sony Vaio S15 navazuje na předchůdce ze stejné řady, kterého jsme vám představovali minulý rok – model Vaio SE. Oproti němu přináší pár vylepšení, z nichž asi nejviditelnější je hardware nové generace (procesor Intel Ivy Bridge a grafická karta Nvidia s jádrem Kepler).

Vaio S15 je zvláštní notebook. Nikdo o něm netvrdí, že je to patnáctipalcový ultrabook a podobné marketingové řeči, ale přitom je lehčí než konkurence, která se tímto označením chlubí. S hmotností dva kilogramy jde pravděpodobně o nejlehčí patnáctipalcový notebook na současném trhu a díky tloušťce pod 24 mm v nejsilnějším místě patří i k nejtenčím. To z něj dělá ideálního kandidáta pro ty, kdo často notebook přenášejí, ale zároveň vyžadují velkou klávesnici i s numerickým blokem a velkou pracovní plochu, kterou zajišťuje displej s trochu neobvyklou úhlopříčkou 15,5″ a vysokým rozlišením 1920 × 1080 bodů.

Malá odbočka: když jsem notebook poprvé v redakci vybaloval, přišel kolega a zkoumal, co to mám – designem tenhle notebook opravdu zaujal skoro každého. Ještě lepší vizitkou pro Sony ale bylo, když jej zkusil zvednout; hrozně se divil, že je to nějaké lehké a že v tom určitě není baterie. Byla tam, ale dvoukilová patnáctka je pro každého ohromný nezvyk – nejdřív jsem znejistěl i já. Čekáte nějakou "normální notebookovou" hmotnost a když to zkusíte zvednout, leknete se, že někde kus chybí, protože dvě kila na patnáctku je vážně neobvyklý zážitek. Pak jsem si na to zvyknul, ale teď mi zas ostatní notebooky přijdou hrozně těžké...

Stejný a přece jiný

Na první pohled od sebe novou a starší generaci řady S budete rozeznátat jen těžko, vypadají téměř identicky. Rozdíl je viditelný hlavně u touchpadu, který byl u staršího Vaia SE klasický tlačítkový a mezi hardwarovými tlačítky měl zasazenou čtečku otisků prstů. Ta se u současné generace přestěhovala nad klávesnici a tlačítka zmizela. Sony tím jde s dobou, beztlačítkové clickpady jsou teď moderní, ale mně osobně to přijde jako krok špatným směrem – mám rád svoje tlačítka.

 

Zbytek je ale zřejmě úplně stejný; notebook tak ve své stříbrné variantě možná někomu bude vzdáleně připomínat jistý notebook jistého Applu, ale na tom stejně moc nezáleží.

Na čem naopak záleží je vlastně kombinace toho, co jsem už psal – ale ještě to zdůrazním. Poměr mobility a výkonu je v případě Vaia S15 úplně skvělý: je to nejlehčí a téměř nejtenčí patnáctipalcový notebook, ale zároveň má "plnotučný" (ne nízkonapěťový) procesor, dva sloty pro paměti, místo pro klasický pevný disk a diskrétní grafickou kartu. Hlavně procesor a grafika táhnou výkon dost nahoru a zvládnou i středně náročné hraní, nemluvě třeba o úpravě fotek nebo jiných procesorově náročných činnostech. To se u takhle mobilního notebooku prostě nevidí často, zvlášť když vezmeme v úvahu, že není ani tak drahý – 27 tisíc s daní v tomhle případě opravdu není přestřelených.

Mizející konfigurace

Při uvedení modelu na český trh se prodával ve dvou konfiguracích s různými procesory. Kromě Core i5-3210M, které bylo v námi testovaném modelu, byl k dispozici ještě model s čtyřjádrovým Core i7-3612QM. Ten už ale snad na žádném velkém obchodě není k dispozici; byl taky o pořádný kus dražší (asi o osm tisíc) a poměr výkonu a ceny tím pádem nebyl až tak dobrý.

Nyní jsou všude k dispozici v podstatě dvě konfigurace. Klíčové komponenty jsou stejné, procesor Core i5-3210M a grafika GeForce GT 640M LE; liší se barevným provedením (levnější a námi testovaná stříbrná za 27 tisíc a černá za 31 tisíc); dražší černá verze má navíc 6 GB paměti a o 120 GB větší disk. Jinak jsou podle všeho stejné. Je trochu škoda, že není možné koupit levnější verzi v černé barvě – na živo jsem černý model neviděl, ale na fotkách vypadá ještě lépe než stříbrný.

Design, zpracování, rozhraní

Hlavy se otáčí

Jak jsem říkal, design Vaia S15 opravdu zaujme skoro každého. Notebooky v redakci vybaluji co týden, ale kolegové se okolo mě srocují jen když jde o nějakou obří herní potvoru... a nebo o tenhle kousek. A nejde jen o novinářské technofily, grafiky a podobnou faunu, podobné zkušenosti mám i s přáteli nezávisle na jejich zájmu o počítače nebo třeba pohlaví. Líbí se všem.

Včetně mě, samozřejmě. Oproti všelijak zakulaceným tvarům většiny dnešních notebooků jsou hranaté (ale ne "krabicoidní") tvary S15 příjemnou změnou. Stejně tak kompletně matný povrch, navíc stříbrný, takže na něm vůbec nejsou vidět žádné otisky prstů ani nic podobného – super. Jediným lesklým povrchem je logo Vaio na víku, což je v pořádku, a pak zadní strana kloubu víka, která je (stejně jako to logo) pokrytá jakýmsi leskle stříbrným povrchem. U toho loga je to v pohodě, tam to vypadá dobře, ale na tom kloubu bych to radši neviděl – působí to tak nějak levně, jako "imitace chromu" v interiérech některých automobilů, která přímo křičí "Já jsem falešná!". Je to úplně zbytečné a vypadá to divně.

   

Kromě tohoto lehkého přešlapu ale nemám k designu výhrady, je prostě povedený. Od minulé generace se design opravdu skoro nezměnil, ale to je spíš dobře – proč měnit něco co funguje, ne?

Lehkost není zadarmo

Než se začnu pouštět do kvality zpracování, musím vás upozornit na jednu věc: zapůjčený kus nebyl finální, šlo o nějaký předprodukční kus. Od těch prodejních se skoro neliší, ale nemůžu s klidným srdcem tvrdit, že kvalita zpracování bude stejná u modelu, který si případně koupíte. Je to trochu hloupé, chápu že tuto recenzi nečtete ze zájmu o předprodejní testovací modely, ale bohužel musíme pracovat s tím, co nám výrobci půjčí a občas to prostě jinak nejde. Následující odstavce proto berte trochu s rezervou.

Maximální úhel otevření

Zpracování "našeho" kusu na mě ze začátku udělalo dost špatný dojem. Na levém boku vepředu jsme měli poměrně slušnou spáru (nehet tam strčit nešel, ale jen tak tak; na pohled to vypadalo docela strašidelně). Nejvíc mě ale děsilo víko. Když jsem s ním totiž zkusil cvičně zakroutit, ohýbalo se zcela neuvěřitelně. Měl jsem chvíli strach, že zlomím displej nebo něco takového.

 

Postupem času jsem ale zpracování tak trochu "přišel na chuť". Třeba klouby displeje jsou povedené, pevné a kladou přiměřený odpor (notebook jde otevřít jednou rukou). A s tím kroucením víka je to takové namixované: ano, kroutí se jak papír, ale samotný displej je zřejmě chráněn nadprůměrně. Pokud totiž víko promačkám, na displeji se nikdy neobjeví žádná deformace – což je dost vzácné, u většiny konkurence tomu tak nebývá.

    

Notebook je jinak celý z plastu, jediným kovovým dílem je vnější strana víka, která právě zaručuje tuto slušnou ochranu. Na pohled to sotva poznáte, i ten kov je nastříkaný vrstvou, která jej činí téměř k nerozeznání od ostatních, plastových dílů. Počítač tak vypadá pěkně jednolitě a uceleně, což se mi docela líbí.

Pevnost základny je pocitově docela slušná, opěrky zápěstí se ani nehnou. Jediné problematické místo je klávesnice, která se při psaní lehce prohýbá – o tom více v další kapitole. Nemusíte se bát notebook zvednout za jeden roh, nepociťoval jsem při podobném zacházení žádné prohýbání.

Pravákova zhouba

U rozmístění konektorů už ale budu nadávat bez upozornění a vytáček, protože tady Sony opravdu přešláplo. Je fajn, že žádný port není vepředu (ani vzadu, i když to některým zase vyhovuje), ale...

Konektory na pravém boku

Všechny datové porty jsou vpravo, na levé straně najdete pouze audio jacky a štěrbinu slot-in optické mechaniky (DVD vypalovačky). To je dost mizerné řešení, prostě to někdo nedomyslel. Pokud jste praváci a používáte myš, jste dost nahraní – cokoliv k notebooku připojíte vám bude překážet. Chápu že malé rozměry představují pro konstruktéry omezení, ale aspoň jedno USB by snad mohlo být vlevo – tohle není šťastné.

Když se odpoutáme od rozmístění konektorů, není moc co dalšího dodávat. U patnáctek jsme možná zvyklí spíše na čtyři porty USB než na zde přítomné tři, ale tady jsem schopný pochopit, že jde o kompromis pro zachování malé tloušťky a popravdě to nijak zvlášť nevadí. Kromě tří USB (1× 2.0, 2× 3.0) nechybí gigabitová síť, dva analogové audio jacky ani HDMI a VGA, takže běžná konektivita je zajištěna. Což se o podobně tenkých a lehkých počítačích rozhodně nedá říci ve všech případech, takže palec nahoru pro Sony.

Klávesnice, touchpad, displej

Skvělé rozložení a podsvícení

V minulé kapitole jsem psal, že se klávesnice při psaní prohýbá. Je tomu tak, je to dost znatelné a nemusíte do ní ani nijak zvlášť bušit, na našem kusu to bylo patrné i při normálním psaní. Otázkou ovšem je, zda to nebyl jeden z problémů předprodukčního kusu. Každopádně to je asi jediná negativní věc, kterou o klávesnici můžu říct; následovat bude jen chvála.

Rozložení klávesnice je bez výhrad

Rozložení je vysloveně skvělé – dvouřádkový Enter, numerický blok s velkou nulou, klávesy pro pohyb v textu a oddělené kurzorové šipky. Vše je tam, kde to čekáte. A pokud máte přesto ve tmě problém nějakou klávesu najít, nevadí – nechybí ani regulovatelné podsvícení! Opět je to u takto tenkého notebooku spíše rarita – integrované podsvícení klávesnice na tloušťce nějakou tu desetinu milimetru přidá a výrobci jej proto u tenkých notebooků občas mají ve zvyku přeskakovat, což je škoda.

U S15 bych podsvícení vytknul snad jedinou věc: mezerník by mohl mít nějaký "popisek" třeba ve tvaru |____|. Podsvícení prosvítá skrz popisky a mezerník žádný nemá, takže je ve tmě tmavý. Funkčně to ničemu nevadí, mezerník poslepu najde snad každý, ale vypadá to trochu nepatřičně.

Podsvícení klávesnice ve tmě

Mechanicky je klávesnice extrémně povedená – stisk je jistý a především naprosto tichý i při rychlém psaní, takže při nočním datlování seminárky nikoho rušit nebudete.

Trápení s clickpadem

Clickpad, který nahradil v minulé generaci přítomný klasický touchpad, si už tolik chvály nezaslouží. Clickpady, tedy touchpady bez fyzických tlačítek, obecně nemám rád a v tomto případě šlo přímo o ztělesnění všeho, co mi na nich vadí. Ovládací software si moje pokusy o klepnutí neustále vykládal jako posunutí kurzoru a občas i obráceně; navíc jsem objevil i jeden problém, se kterým jsem se nikdy nesetkal – v pár případech se mi stalo, že systém i při stisknutí clickpadu úplně vlevo dole zaregistroval klepnutí pravého tlačítka. Nevím proč, nejspíš šlo o chybu v ovladači, ale stávat by se to nemělo.

Touchpad bychom radši s klasickými tlačítky

Horší funkčnost clickpadu bohužel představuje u notebooku stavěného na časté přenášení (a tím pádem i práci bez myši) docela problém. Je to škoda, doufejme, že se v příští generaci vrátí touchpad, i když bych na to nesázel. Je taky možné, že s tím problémy mít nebudete a že mám akorát křivé prsty; jak říkám, s clickpadem jsem si nikdy nerozuměl.

Parádní Full HD

Dostáváme se k displeji, jednomu z největších kladů testovaného notebooku. Rozlišení Full HD je nádherně jemné a práce s ním je radost – však to určitě znáte. Využitelnost k práci je mnohonásobně lepší než u obvyklých 1366 × 768 bodů. Povrchová úprava displeje bývá na eshopech uváděna jako matná; to je pravda jen napůl, já bych ji popsal jako pololesklou. Nutno dodat, že velmi rozumným způsobem – nestalo se mi ani jednou, že bych narazil na nějaký odlesk, který by mi znemožňoval čtení textu. Lesk je velmi jemný a čitelnost ani na přímém světle tím nijak netrpí.

Displej není úplně matný, spíše pololesklý – na cestách vám ale stejně odlesky dělat problémy nebudou

Čitelnosti a použitelnosti na cestách napomáhá i matrice typu IPS, která se oproti obvyklejšímu TN vyznačuje nesrovnatelně lepšími pozorovacími úhly – barvy se tolik neposouvají když se na displej nedíváte úplně zpříma. IPS navíc zaručuje i mnohem lepší kontrast, což se potvrzuje i zde: kontrastní poměr bílé a černé je velmi pěkných 756:1. To je zásluha především slušně zvládnuté černé barvy – blackpoint je na 0,16 Cd/m² při bílé na 121 Cd/m², což je velmi slušný nadprůměr. V praxi to pak znamená, že třeba tmavé scény ve filmech jsou opravdu tmavé – na horších displejích občas "svítí".

 

Velmi slušný je i rozsah intenzity podsvícení. Je regulovatelné v devíti krocích s minimem na 16 Cd/m2, což není zbytečně málo, a maximem na stále rozumných 326 Cd/m2. To je vysoko, ale při práci venku během slunečného dne to jedině oceníte. Pod displejem je jedna zajímavá a docela vzácná vychytávka v podobě senzoru okolního světla, který umí podsvícení regulovat automaticky a pokud mu to nezakážete (záležitost pár kliknutí), reguluje celkem rozumně. Autoregulace není úplně plynulá, ale to je jen drobnost.

Čím nás displej tak trochu zklamal je barevné podání. Od IPS bychom čekali výrazně lepší výsledky než ty naměřené; černá, bílá a odstíny šedé jsou trefené velmi přesně, ale ostatní barvy už se od reality docela dost odlišují. Běžnému uživateli to moc vadit nebude, ten spíš ocení skvělý kontrast, ale nadšenci do grafiky či fotografování si s integrovaným displejem nevystačí a budou muset připojit slušný externí monitor.

Celkově ale nelze osazený panel hodnotit jinak než pozitivně; i přes ne zrovna ideální barevné podání patří k výraznému nadprůměru, především díky poměru úhlopříčky a rozlišení a skvělým pozorovacím úhlům.

Výkon, úložiště, výdrž a chlazení

Procesor táhne výkon

Osazený procesor, Core i5-3210M, je klasické dvoujádro střední třídy, se kterým se poslední dobou potkáváme v mnoha noteboocích s cenami zhruba od patnácti do třiceti tisíc. Jeho osazení do tohoto tenkého notebooku je možná trochu překvapivé, vzhledem k tomu že Intel nabízí i nízkonapěťové procesory s polovičním TDP a jen o málo nižším výkonem, které by se do tenkého a lehkého notebooku asi hodily lépe – ale nestěžuju si, výkon navíc se vždycky hodí. Procesor samozřejmě zcela bez problémů zvládne klasické činnosti jako práce s Office či prohlížení webu a nemá větší problémy ani s náročnějšími činnostmi – kódováním videa či třeba hromadnou úpravou fotek.

AIDA64 – informace o procesoru (CPUID)

Paměti jsou standardní 4 GB (ve vyšší konfiguraci 6 GB), a to v jednom modulu. Přidání dalších 4 GB je otázkou pár minut i díky velmi dobře přístupným uživatelsky vyměnitelným komponentám – pro odhalení pamětí a disku stačí vyšroubovat pár šroubů a jednoduše odsunout plastový kryt ve směru vylisované šipky. Paměti jsou na frekvenci 1333 MHz, přičemž výrobci pomalu přechází na rychlejší, 1600MHz moduly, ale to není příliš velký problém, rozdíl sotva při běžném využití poznáte.

Grafická karta GeForce GT 640M LE má trochu záludné označení. To LE v názvu je důležité, i když jsem si u některých obchodů všiml, že jej v popisu zboží vynechávají; oproti klasické GT 640M je níže taktovaná a tím pádem méně výkonná. Jde nicméně stále o moderní kartu (28nm jádro Kepler), na které si sice ve vysokém nativním rozlišení nezahrajete náročné nové hry na plné detaily, ale pro nějaké to rozptýlení postačí bez větších problémů. Osobně jsem na notebooku zkoušel třeba Diablo 3, které běželo na maximální detaily včetně antialiasingu bez jediného zaškobrtnutí na průměrných cca 45 fps; s hrami jako Skyrim či čímkoliv na Source Engine (Team Fortress 2, Counter Strike: Source a CS: Global Offensive) by taky neměl být problém. Karta nicméně není až tak výkonná, jako klasická GT 640M, takže s tím počítejte.

 

O přepínání mezi integrovanou a diskrétní grafickou kartou se stará technologie Optimus, která jako vždy funguje na jedničku a bez viditelných prodlev.

Ach ty disky

Poslední asi tři notebooky, které jsem recenzoval, měly jeden společný jmenovatel: pomalé pevné disky. Sony Vaio S15 bohužel není výjimkou. Nastala tady ale tak trochu zvláštní situace: opět si musím krýt záda poučkou o testovacím kusu, zvlášť protože v naší konfiguraci byl disk, se kterým se finální model neprodává. Ve stříbrné verzi by měl být 500GB disk, my jsme měli 640GB model, který by měl být v černé, dražší variantě – ale nejsem si jistý, zda tam je stejný typ, nebo zda jsme dostali úplně jiný disk než který nakonec šel do finálních kusů. Doufejme že to skutečně jiný disk je, protože je zoufale pomalý a celý počítač dost brzdí.

Naměřené rychlosti jsou dost podobné jako u nedávno recenzovaného Fujitsu AH552. Výrobce je ale jiný, tentokrát jde o Toshibu; konkrétní model je Toshiba MK6459GSXP s rychlostí 5400 otáček za minutu. Jeho výsledky třeba v HDTune jsou docela zvláštní, místo víceméně lineární křivky připomíná graf průběhu přenosové rychlosti dost šílenou horskou dráhu; ať už to bylo čímkoliv, tak pro uživatele to má důsledek v podobě zpomalení jakékoliv činnosti, ať už jde o start systému, nebo instalaci a spouštění aplikací. Tento disk se prostě nepovedl; doufám, že ten 500GB v prodejních verzích je lepší.

Výkon pevného disku v HDTune Pro

Počítač disponuje zabudovanou ochranou pevného disku proti otřesům. Funguje podobně jako třeba u Lenova, když s notebookem rychle pohnete (třeba se s načteným filmem svalíte do postele), disk detekuje přetížení a na chvíli se zastaví, což se třeba v případě filmu obvykle projeví krátkou pauzou. Citlivost lze jednoduše ovládat, ale ani jsem to nepotřeboval, v základu je nastavena velmi rozumně a ochrana se aktivuje opravdu jen při hodně prudkém pohybu – na rozdíl od toho Lenova, které disk v základním nastavení chrání při každém kýchnutí.

Kupodivu netopí

Kombinace diskrétní grafiky a procesoru s TDP 35 W v tenkém notebooku jistě v mnohých z vás budí hrůzu z dosahovaných provozních teplot. Osobně jsem také očekával, že se notebook v našem zátěžovém testu (FurMark pro vytížení grafiky + Prime95 pro vytížení procesoru na 100 %) začne tavit, nebo minimálně ječet jako startující stíhačka. Vaio S15 mě ovšem velmi příjemně překvapilo.

Dosahované provozní teploty jsou extrémně dobré, pokud vezmeme v úvahu komponenty a rozměry notebooku. Procesor se po dlouhodobé zátěži na 100 % (cca 20 minut) zastavil na krásných 80 °C, což se často nepodaří ani výrazně větším modelům, které na chlazení mají mnohem více místa, a grafická karta pomalu lezla nahoru, až se zastavila na ještě méně uvěřitelných 72 °C. V plné zátěži po dvaceti minutách. Paráda!

Naměřené minimální a maximální teploty v HWiNFO64

S provozním hlukem je to ale už horší – nízké teploty nejsou zadarmo. Ventilátor běží neustále, i když je počítač delší dobu úplně v klidu, a vždy je slyšitelný. Při vysoké zátěži se sice start stíhačky nekoná, ale hluk je opravdu nezanedbatelný. Výše jsem zmiňoval, že díky tiché klávesnici datlováním seminárky ve dvě v noci nebudete nikoho budit; to je pravda, ale hrát hry radši moc nezkoušejte, nebo vzbudíte půlku paneláku. Škoda.

Zahřívání notebooku na povrchu je velmi mírné a omezuje se v podstatě téměř jen na okolí výdechu chlazení, tedy vzadu uprostřed. Spálených rukou od roztopených opěrek zápěstí se tak nemusíte bát.

Výdech chlazení uprostřed vzadu

A když už mluvím o hluku, tak zmíním ještě jednu drobnost. Při každém zapnutí notebooku (a je jedno jestli jde o "studený start" nebo probuzení ze spánku) počítač udělá cosi s optickou mechanikou – zřejmě zkouší, zda je v ní médium. Dělá to ale tak, že se ozve motorek, který ovládá vysouvání médií, a vydá dost otravný, vrčivý zvuk.

Překvapivě přístupný

Jedním z největších překvapení pro mě bylo, že ačkoliv je notebook opravdu tenký, není problém se dostat k baterii. Je pod stejným krytem jako disk a paměti, takže stačí vytáhnout dva šrouby a odsunout plastový díl. U tenkých notebooků je to snad unikátní, většinou se k baterii nedostanete bez kompletní rozborky.

    

Dodávaný akumulátor má kapacitu 52 Wh v šesti článcích. Výdrž notebooku je průměrná, při prohlížení webu se dostanete ke čtyřem hodinám, při přehrávání videa o nějakou půlhodinu méně. Na cesty to není úplně ono – nízká hmotnost si prostě vyžádala svůj kompromis. Na druhou stranu jsou na trhu Ultrabooky, které vydrží dost podobně nebo i méně.

Na spodku je konektor pro dokovací stanici a pro tenkou přídavnou baterii

Pokud vám kapacita nestačí, netřeba zoufat – můžete si dokoupit externí plochou baterii s kapacitou dalších téměř 49 Wh, takže výdrž protáhnete skoro na dvojnásobek. Stojí 3800 Kč s DPH a najdete ji pod označením VGP-BPSC29 třeba zde. Použitelnost notebooku jako mobilního pracovního nástroje tím dost vzroste, ovšem za cenu hmotnosti zvýšené o 615 g a tloušťky o 10 mm. Když ji ale nebudete potřebovat, můžete ji samozřejmě nechat doma.

Závěr, plusy a mínusy

V Sony se předvedli

Sony Vaio S15 je velmi, velmi povedený notebook. Za cenu pod třicet tisíc je to pracovní notebook, který v podstatě nemá konkurenci – podobný mix výkonu, použitelnosti (Full HD IPS displej a plnohodnotná klávesnice!) a mobility momentálně asi nikdo jiný nenabízí. Cena není nejnižší, ale těch 27 tisíc se vám rozhodně vyplatí, pokud chcete využívat jeden notebook na pohodlnou práci i občasné hraní.

Není samozřejmě bez chyb; největším problémem je podle našeho názoru nepříliš povedený touchpad a poměrně hlučné chlazení. Vecpání výkonných komponent do tenkého a lehkého těla si také vyžádalo svoje kompromisy, především v podobě nešťastně rozmístěných konektorů. Nic není dokonalé, ale S15 nastavuje laťku pořádně vysoko – a ještě k tomu vypadá zatraceně stylově. 

 

Výsledky testů, screenshoty a galerie

Výsledky benchmarků a testů výdrže

 

Galerie screenshotů

Kompletní fotogalerie