Psal se asi tak přelom května a června letošního roku, když můj počítač začal vykazovat nestabilitu. V polovině případů za to beztak mohou Windows, říkal jsem si, ale vzhledem k minulým špatným zkušenostem jsem chtěl vyloučit i eventualitu vadných sektorů na systémovém disku. Tím byl v tom okamžiku ten nejnovější a nejrychlejší kus z mého vozového parku, Western Digital z roku 2008. O něco starší Samsung je ale plný dat, která nemám kam přelít. Volba tedy padla na Barracudu 7200.8, zázrak techniky roku 2005. Můj kus je možná o rok novější, z reklamace, i tak má ale nejlepší léta dávno za sebou.
Možná se chytáte za hlavu, proč jsem prvně nesáhl po nějakých diagnostických utilitách pro pevné disky nebo operační paměť. A já vlastně taky nevím. Býval bych hned přišel na to, že problémy dělají paměti, kterým jsem nastavil rychlejší časování, než mají na štítku, a do té doby nijak neprotestovaly. Ale dílo bylo dokonáno a já jsem si říkal, že je to jen dočasné řešení. Do měsíce přece bude doma nový stroj, pro který jsem již pomalu vybíral komponenty.
Jenže co se nestalo – když vyšlo Ivy Bridge, ceny procesorů nešly dolů, ale přispěním apreciujícího dolaru vyletěly strmě nahoru. Core i5-2500K, původně za 4500 Kč, najednou nebylo k sehnání pod pět tisíc. A přestože mi výrobci desek nabízeli, že za stručnou recenzi si jejich produkt můžu nechat (je pro ně výhodné, když redaktoři znají, jaké features a dodávané aplikace jejich hardware má), stále bych musel Intelu nacpat do chřtánu nekřesťanské peníze za procesor a integrovanou grafiku, kterou nikdy nepoužiju.
S modelem bez odemčeného násobiče jsem se smířit nechtěl. Tuším, že při dnešním tempu zastarávání je nové PC investice minimálně na dalších pět let, spíš víc. A to vyžaduje zodpovědný přístup, no ne?
Upgrade se tedy smrskl jen na větší LCD a grafickou kartu, která hry na tom větším LCD spolehlivě utáhne. Grafickou kartu už mám, za výhodnou cenu (která více než vyvážila technologickou zastaralost a vysokou spotřebu) jsem pořídil GeForce GTX 560 Ti. Jak to dopadlo s monitorem, jsem se již krátce zmínil v komentáři k Mirkově recenzi téměř identického modelu. Momentálně jsou displej i moje peníze u prodejce a doufám, že alespoň jedno z toho ještě uvidím. No a protože nová sestava se nekoná, pořád provozuji čtyři roky starý procesor, pět let starou základní desku, šest let starý zdroj… a sedm let starý pevný disk.
Tolik k úvodu do situace, teď už k utrženým poznatkům.
Proč ten disk nepřestane chroupat?
Slyšitelný seek pevného disku mi nikdy příliš nevadil, beru to jako indikaci činnosti, která mě dráždí méně, než neuvěřitelně jasná dioda na Define R2. Vytáčí mě ale, pokud disk chroupe bez zjevného důvodu a netváří se, že by měl v plánu přestat. Celkem záhy jsem se tedy začal porozhlížet po programu, který by aktivitu pevného disku uměl monitorovat. Není ale potřeba nic shánět, ke kýženému účelu poslouží obyčejný správce úloh ve Windows 7. Stačí v nabídce Zobrazit → Vybrat sloupce zvolit I/O Reads a I/O Writes.
Situace, kdy disk bez ustání chroupal, nastávala hlavně při větším počtu otevřených oken. Protože zvukový projev takto starého disku není zrovna kultivovaný, docela mi to lezlo na mozek. Task manager mi pomohl odhalit viníka: byly jím webové prohlížeče, přesněji řečeno jejich disková cache.
Souboj prohlížečů: Chrome rychlý jen zdánlivě
Google Chrome je na první pohled pro pomalejší počítače jasnou volbou a je pravdou, že ve srovnání s Firefoxem a Operou startuje bezkonkurenčně nejrychleji. Ale právě jeho disková cache, která se nedá jednoduše vypnout, způsobuje, že při větším počtu otevřených panelů disk chroupe nepřetržitě – spousta vláken chce pořád něco zapisovat, nebo něco číst, a disk se nezastaví.
Při ještě větším počtu panelů, kterého jsem třeba při dohledávání informací a souvisejících článků pro novinku schopen běžně dosáhnout (do toho mám pootvíraný ještě různý prokrastinační bordel nebo Grooveshark s hudbou), celý systém se zpomalí, jako když chcete běžet, ale nemůžete, protože stojíte do půlky kolen ve vodě. Novější Western Digital ten nápor ustál bez větších potíží, dýchavičný Seagate už ne. Přestože oba jsou disky mají 7200 ot./min, není to zdaleka ganz egál a pokrok několika málo let vývoje je na výkonu znát.
Zdroj obrázku: shoze.blogspot.cz
Chrome má sice možnost otevírat anonymní okna, která se od těch normálních liší tak, že nepoužívají diskovou cache, a jde to tak nastavit i do zástupce nebo při otevírání z RSS čtečky, v anonymním okně ale nejste přihlášeni na stránkách, které mají permalogin. Klávesová zkratka Ctrl + Shift + N mi navíc moc nepřirostla k srdci. O něco pomaleji startující, ale jinak svižná Opera je asi pro pomalý počítač nejlepší volbou, na druhou stranu bezkonkurenčně nejčastěji padá, nebo se nekorektně zavře a neuvolní při tom operační paměť. Naopak vývojáři Firefoxu asi předpokládají výkonné mašiny uživatelů. Ačkoliv jej také používám a spouštím několikrát za den, tudíž by jej Windows 7 měly nějak prefetchovat do paměti, zdá se mi takový celý pomalý.
Zamyšlení: až/pokud si koupím SSD, odkládacím prostorem prohlížečů asi jeho buňky opotřebovávat nebudu.
Poznámka pod čarou: kromě cache prohlížeče je dobré vypnout také automaticky naplánovanou defragmentaci. Teď mám na mysli zase pomalé HDD, u SSD je to samozřejmostí (z jiných důvodů).
Spouštění programů: bolístka největší
Často používanou metrikou zrychlení počítače po instalaci SSD (a instalaci operačního systému na ono SSD) je doba bootování. To mě ale u domácího PC vůbec netrápí. Naopak bych ocenil rychlejší spouštění aplikací.
Pro zajímavost jsem stopoval, jak dlouho startuje Visual Studio (konkrétně je to verze 11 Beta, edice Professional). Už jenom instalace této aplikace je jednou z akcí, které „mohou trvat několik minut“ a trvá to ve skutečnosti přes hodinu. A zde je výsledek: 50 vteřin se načítá program, další minutu trvá načtení solution. Visual Studio už dlouho nebylo spuštěné a windowsovský prefetch (jehož fungování je pro mě černou skříňkou) by možná při častém spouštění dokázal start zrychlit. Na druhou stranu mám dojem, že při spuštění aplikace náročnější na operační paměť se všechno přednačtené z paměti vymaže, pročež i webový prohlížeč po zavření hry startuje nevídaně dlouho.
Nový disk, nebo SSD?
Od nákupu SSD mě odrazoval Mirek Jahoda i rádcové na fóru ExtraHardware. Posledních pár měsíců je důkazem, že bez SSD se přežít dá. Až/pokud si koupím SSD, myšlenkový pochod nákupního rozhodování tak bude muset být stejný, jako v reklamě na nejmenovaný automobil. „Potřebujete ho?“ – „Ne, ale chci ho.“
Racionálním postupem si asi nákup SSD obhájí málokdo. Jakmile se navíc ponoříte do uživatelských hodnocení produktů na internetu, zjistíte, že absence pohyblivých částí činí z SSD spolehlivější produkt jen zdánlivě. Ve skutečnosti jsou SSD poruchové minimálně stejně jako klasické pevné disky, nebo to tak alespoň z uživatelských recenzí vypadá (jedna vysokoškolská učebnice říká, že o pozitivní zkušenost se podělí 20 % majitelů a o negativní 80 %, z toho tak můžete odvodit, jak na tom daný výrobek zhruba je). Za kvalitnější modely si při stejné kapacitě a podobných papírových parametrech připlatíte čtvrtinu až třetinu, což s poměrem ceny a vnímaného užitku zahýbe.
K zahození by nemusela být ani polovičatá řešení jako hybridní disky, Intel SRT, windowsovský ReadyBoost, a nebo prosté spouštění často používaných aplikací z rychlé flashky s USB 3.0. Jako na potvoru takovou flashku mám, nemám ale konektivitu USB 3.0. Koupě řadiče do PCI Express by znamenala mimo jiné i noční můru s cable managementem: kvůli potřebě pěti voltů se řadič neobejde bez přídavného napájení z konektoru molex, kterých se mi po řádném přivedení šťávy grafické kartě žalostně nedostává. Jenže celkovou zastaralost stroje řeší jen jeho kompletní výměna…
ČLÁNKY DO MAILU