Řešení se nabízí v podobě USB flashdisků, které již dávno slouží jako velkokapacitní náhrada disket a v řadě případů také jako náhrada za CD/DVD. (Kdy jste naposledy vypalovali data pro přenos z počítače do počítače?). Po drobné softwarové úpravě mohou posloužit i jako bootovací médium pro zavedení instalátoru operačního systému - v tomto případě Windows 7. Jediným požadavkem je to, aby váš flashdisk měl kapacitu 4 GB nebo více.
Linux tuto možnost nabízel již dávno, Windows 7 vám to nyní umožní také. K úpravě bootovacího záznamu na USB flashdisku nebudete potřebovat žádný speciální program, vystačíte si s nástroji, které jsou součástí Windows Vista a koneckonců i Windows 7 samotných.
Příkazový nástroj DiskPart jsem zmiňoval před časem v článku o práci s diskem pomocí příkazového řádku. Zde jej využijeme na praktickém příkladu.
Bootovací USB flashdisk a Windows 7
Z vyhledávacího políčka v nabídce Start spusťte jako administrátor program DiskPart - stačí zadat diskpart a objeví se jeho zástupce. Nelekněte se, program pracuje v režimu příkazového řádku a jeho spuštění může chvilku trvat. Při startu totiž kontroluje diskové jednotky.
Jakmile se objeví výzva pro zadání příkazu (DISKPART >), tak napište příkaz list disk a potvrďte jej klávesou Enter. Program vypíše seznam všech připojených diskových jednotek, včetně USB flashdisku. Podle kapacity byste měli poznat, pod jakým označením je zde flashdisk uveden, v našem případě to bude Disk 2:
Zadejte příkaz select disk 2. Číslo změňte podle potřeby, viz informace zobrazená předešlým příkazem. Programu tak dáte najevo, se kterou diskovou jednotkou chcete pracovat.
Nyní příkazem clean odstraňte veškerá data, včetně informací o oddílu a souborovém systému z flashdisku.
Vytvořte na flashdisku nový primární diskový oddíl příkazem create partition primary. Příkazem active jej posléze nastavte jako aktivní, v opačném případě by z něj nemohl být zaveden operační systém, resp. jeho instalátor.
Dále použijte příkaz format fs=fat32 quick, kterým právě vytvořený „diskový oddíl" na flashdisku naformátujete ve zrychleném režimu souborovým systémem FAT32.
Pokud flashdisku zmizelo přidělené písmeno jednotky, pak jej přidělte příkazem assign. Nemělo by to být nutné.
Do virtuální optické mechaniky (doporučuji Virtual CloneDrive od SlySoftu fungující v 64bitové Vistě i Windows 7) připojte obraz instalačního DVD od Windows 7, podívejte se na jeho obsah a celý jej zkopírujte na upravený flashdisk.
Instalační USB flashdisk pro Windows 7 by tímto měl být připraven - můžete jej připojit k počítači, kde budete instalovat, ujistit se, že umí bootovat z USB a vyzkoušet nový způsob instalace Windows.
Spuštění Windows 7 z VHD
Windows 7 budou podporovat virtuální disky ve formátu VHD v mnohem větší míře než Windows Vista. Tam jste se s tímto formátem mohli setkat při zálohování počítače. Známější je však coby disková jednotka virtuálních počítačů z Virtual PC. Windows 7 budou umět tento disk připojit (viz připojení VHD ve Windows 7) a navíc je do něj můžete nainstalovat a nabootovat z něj.
Takovéto řešení je vhodné například pro testovací počítače. Zálohou jednoho velkého souboru VHD si uchováte celý systém a prakticky jej pak můžete kdykoli smazat a nahradit původní verzí do stavu hned po instalaci. Oproti virtuálu to má jednu velkou výhodu - i když systém poběží z virtuálního disku, bude běžet na skutečném stroji (nikoli ve virtuálu) a budete tak moci spouštět například programy a hry pracující s 3D grafikou.
Koneckonců, jestli jste doposud váhali, zda rozdělovat disk kvůli instalaci Windows 7 a jejich vyzkoušení, už nemusíte. Máte-li dostatek volného místa, pak si Windows 7 klidně nainstalujete do souboru VHD, který navíc vytvoříte přímo při instalaci.
Nabootujte do instalátoru Windows 7 (klidně na právě vytvořeném instalačním flashdisku) a v části, kde volíte diskovou jednotku pro instalaci, stiskněte klávesovou zkratku Shift-F10. Tím si zobrazíte příkazový řádek, ve kterém spusťte již známý nástroj diskpart. Budu předpokládat, že systém instalujete na existující diskový oddíl, který používáte pro stávající instalaci Windows.
V nástroji DiskPart tedy zadejte příkaz create vdisk file=c:\windows7.vhd maximum=50000, kterým vytvoříte v kořenovém adresáři disku C soubor windows7.vhd s nastavenou velikostí asi 50 GB.
Nyní zadejte příkaz, kterým právě vytvořený soubor s virtuálním diskem vyberete pro další práci v DiskPartu: select vdisk file=c:\windows7.vhd. Virtuální disk poté připojte příkazem attach vdisk, který umožní instalátoru Windows 7 tento virtuální disk vidět.
Opusťte DiskPart, vraťte se zpět do instalátoru, aktualizujte seznam diskových jednotek a nový prázdný virtuální disk vyberte pro instalaci systému. Poté už můžete pokračovat v instalaci běžným způsobem.
Výhody VHD?
Práce s virtuálními disky podle mého názoru skrývá zatím ne plně doceněné výhody. Snadná údržba, instalace bez zásahu do stávajícího rozdělení disku nebo využití pro testovací účely, to jsou jen některé z výhod.
Disky VHD je bez virtuálního počítače možné využít k instalaci Windows 7 a Windows Server 2008 R2. Pro Windows Vista by se tato funkcionalita měla objevit později formou některého Service Packu.
Podle různých testů (viz TechNet Blog), je systém běžící z virtuálního disku VHD dokonce o něco rychlejší, než kdyby běžel přímo ze skutečného diskového oddílu. Předpokladem je pevně nastavená velikost virtuálního disku. Nevýhodou je o něco vyšší náročnost na výkon procesoru.
Související články:
ČLÁNKY DO MAILU